beholdesign.cz / Blog / Blog Large Image Whole Post (Stránka 2)
18.1.2019 V Cestování

Maroko v lednu! (2019) část I.

Kde začít? Prostě a jednoduše – Ryanair se vytasil s akcí Norimberk – Marrakéš za 20 Eur. Po googlení průměrné teploty s výsledkem kolem 20ti stupňů v první polovině ledna jsem měla celkem jasno, že to je moje vysněná zimní dovolená. Tedy vysněná lowcostová dovolená, ehm. Po dlouhém psychickém vydírání muže, zvažování, koho jiného do této akce navezu, a chvílích beznaděje, kdy vyhrožoval, že mě samotnou nepustí… bylo vyhráno!

Poprve v životě jsem dělala i domácí přípravu – a to vážně slušnou, věděla jsem, kam chci, co je na tom místě zajímávého a v podstatě i to, co má kolik stát. Poprve v životě a stejně k ničemu, protože na realitu vás nikdo dostatečně nepřipraví. Rady typu, že vás budou brát všude na hůl, protože jste turista, a že se nemáte nechat – haha. Tak ty vzaly za své asi tak pět minut po příletu do země, to byl totiž ten okamžik, kdy jsme se nechali prvně obrat.

Ale abych nepředbíhala úplně – Maroko je Afrika, fakt! Potřebujete sebou pas, který bude platit ještě tři měsíce po vašem návratu. Taky si sebou nemůžete vzít peníze, tedy můžete, ale ne ty jejich – marocké dirhamy totiž nejsou volně směnitelné a nevyváží se – to si ale vygooglíte až poté, co vám v pěti peněžních institucích řeknou, že dirhamy nemají v nabídce a nikdo z nich neřekne proč. No a během těchto úkonů vám dojde, že vážně letíte do Afriky, takže kouknete na roaming – protože vás konečně napadne, že v Africe možná nebude zadara. Takže voilà, Vodafone nabízí roaming za krásných 199 Kč na den a T-mobile to trumfnul s datovým balíčkem 50MB za 799 Kč (taky na den, pokud mi paměť slouží). Tedy jediná možnost je koupit na místě SIM místního operátora – podle průvodců vychází nejlépe inwi a dá se pořídit hned na letišti – tak jsme dali na rady a pořídili, nikoli však za slibovaných 20 až 30 dirhamů dle průvodců, ale za jednou tolik… Jinými slovy – turisto vítej v arabském světě a zvykej si.

Následně jsme si vyzvedli auto od půjčovny Sixt (jednání super, doporučujeme) přímo na letišti – krásnou stříbrnou fiestičku – a vyrazili pro nějakou sváču, než se pojedeme ubytovat do srdce slavného Ourika valley. Tedy ne že by hledání obchoďáku bylo doporučení, co dělat na dovolené, ale za zmínku stojí provoz – první šok byl koně, osli, kočáry, pěší s vozíky a vozíčky všerůzných tvarů a velikostí a především „babety“ namixnuté s auty a trochu zvláštní pojetí dopravních pravidel (aspoň jezdí na správné straně silnice). Semafory na kruháčích a podobné – to samotné vám připraví nezapomenutelný zážitek z dovolené už v její první hodině. Druhým šokem byl kámoš Google, který trasu našel, ale neuměl nás do cíle navigovat. Další cestovní doporučení do Maroka tedy zní, kámoš Waze to zvládá líp a když si ho nainstalujete ještě doma před příletem do země, možná na vás bude mluvit i jinak než francouzsky…

Kupodivu jakmile jsme pak vyjeli z Marrakéše, byla cesta krom sebevražedných „motorkářů“ relativně prázdná a vlastně skoro příjemnější na řízení než doma – mého chlapa se neptejte, možná by jako řidič uplně nesouhlasil, ale výhled na vrcholky Atlasu cestou ho dostal stejně jako mě. Zase mimo Marrakéš dost často netušíte, zda jste v obci nebo mimo ni a jestli máte jet nějakou přikázanou rychlostí – občas prostě jedete kolem konce přikázané 80ky, která nikde nazačínala (jinak platí 60km/h v obci a 100km/h mimo). Celkově je výklad předpisů dost free a nejlépe je předvídat úplně všechno a čekat, že se může stát cokoli. Pak vás nerozhodí ani stádo ovcí, které vám obeplouvá auto kolem dokola…

První ubytování jsme vybrali podle fotek – terasa s výhledem na malebné údolíčko a hlavně hned pod vrcholky Atlasu. Nechci dělat reklamu, když mě za ní nikdo neplatí (hledejte na Bookingu Dar Soulaimane) – ale to byl nápad roku, doporučujeme! Snídaně s východem slunce nad horami byla nejkrásnějším začátkem dne v mém životě a řekněmě, že tady fungovalo i to, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne – tedy krom čerstvě upečeného chleba (láska na první kousnutí) byla také vajíčka, sýry, med, olivy, olivový olej, marmelády a hlavně amlou, jak by podotkl muž – to byla zase jeho láska na první ochutnání (více později). A hned jak si vzpomenu na jídlo, tak musím zmínit, že místo pepře mají v solničce kumín, tedy římský kmín – dávají ho do všeho a mám na něm nově závislost. Dále nejlepší typicky marocký mint tea a džusík z čerstvě vymačkaných pomerančů… a u toho všeho koukáte na ty hory a jak slunce stoupá, tak vám pomalu začně zahřívat tváře a nebe hraje milioném barev… A jen tak mimochodem, za noc i s touhle baštou a podívanou jsme zaplatili 30 euro za oba. Jediným dalo by se říci drobným nedostatkem byl dost rušný vesnický život – sem tam si povídali psi, sem tam kočky a slípky a jindy zase brblal nějaký osel, že ještě nedostal najíst. Ráno při snídani dokonalé podbarvení celkové atmosféry, kolem jedné ráno ovšem máte chuť vstát a jít toho osla hledat s polštářem v ruce, že mu to vysvětlíte. Nakonec to neuděláte, ale jenom proto, že v noci v lednu je v horách kosa, i když jsou to hory v Maroku 🙂

Výborně, konečně se dostáváme k samotnému programu… Rozhodli jsme se, že vyrazíme na delší výlet rovnou, dokud máme síly. Tedy slavné Ouzoud falls/Cascades d´Ouzoud a nebo prostě vodopády Ouzoud. Zřejmě nejprofláklejší destinace v Maroku – v samotném Marrakéši můžete zakoupit jednodenní výlet na vodopády na každém druhém rohu, takže ani není nutný pronájem auta. Od našeho penzionu to bylo kolem 200 kilometrů naprosto pohodové cesty bez provozu na silnicích, sem tam akorát nějaké ovce a na super stav silnic jsme z ČR všichni vytrénovaní, takže se půjčení auta ukázalo jako dobrý nápad umožnňující absolutní svobodu a nebylo to vykoupeno ničím příšerným. Jinak v Maroku je běžným zvykem neplatit za parkování jako takové, nicméně platíte někomu, kdo přiběhne a nahlásí vám, že vám pohlídá auto, než se vrátíte – prašť jako uhoď, ale pánové jsou dost intenzivní (vlezlí), takže se jich raděj zbavíte tím, že jim těch 10 nebo 15 dirhamů dáte a máte klid.

Samotné vodopády byly naprosto úžasné, další výhoda lednové návštěvy této země. V hlavní sezóně bych asi byla zklamaná a otrávená otravováním prodejců 🙂 V podstatě všude kolem vodopádů byly spousty přístřešků a ploch pro prodejce, které byly většinou prázdné a zůstávali pouze největší držáci – dohromady nás tedy někam lákali asi jen tři lidi. Okruh jsme nechtěně vybrali úplně správně – dolů lesem po pravé straně vodopádů po proudu řeky – procházka v krásné přírodě, nahoře olivovým hájem… nekoupili jsme si buráky a místo těšení na milé opičky jsme radši zkontrolovali, co nám ty potvory asi tak budou chtít šlohnout. Cestou jsme potkali asi tři hloučky turistů, co opice lákaly na zakoupené buráky s větším či menším úspěchem. Jelikož my o ně neměli sebemenší zájem, vyhrál můj muž samozřejmě opici za krkem, které okamžitě zabavoval sluneční brýle a zatímco mu ochutnávala batoh, přátelsky jí vysvětloval, že by si mohla jít najít někoho jiného. Když se jí zbavil, trvalo přesně 15 vteřin, než to šla zkoušet druhá, dokážete si představit, jakou radost z toho měl on a jak smutní byli ostatní turisté, co se snažili opice uplácet a bylo jim to „prd platný“. Tedy podtrženo sečteno – opice jsou v Maroko stejně intenzivní jako většina prodejců čehokoli, případně průvodců, naháněčů do restaurací a tak dáááále.

Dole jsme – maje na paměti rady z četby průvodců – šli kus podél řeky jen tak si užít krajinu a nekecaly, naprosto úžasná příroda, nádherná barva vody a vtipné mostky přes řeku. Když tam pojedete, najděte si super rasta kavárničku (v lednu byla jediná dole otevřená) s Bobem Marleym za barem a nezapomeňte mu říct, že jste z Czech republic. On vám na oplátku moc rád řekne „ahoj“ a „nazdar“ a budete se tam cítit skvěle. Navíc žádná „vysokohorská“ přirážka – kafe hezkých 10 dirhamů a Cola ve skle taky (v sezoně má i ten slavný pomerančový džus, ale to jsem měla trochu smolíka). Tedy jedno euro – za flaškovou Colu, kterou zřejmě někdo pěšky nosí na zádech z toho krpálu dolů to bylo skoro příliš levné.

Přímo dole pod vodopády to bylo fascinující, takhle totiž podle mě vypadá krajina spíš někde v Thajsku… a takto mimo sezónu tam ani nebylo přespříliš ostatních turistů, rozhodně si nechci ani představovat, jak to tam vypadá jindy. Leden a únor budou pro toto místo nejvhodnější – doporučujeme jako úžasný výlet. Zpátky nahoru lze po schodech vedoucích po druhém břehu řeky, takže si uděláte příjemný okruh a jako bonus si můžete dát někde v polovině oběd na terásce s výhledem na vodopád. Ten jsem odmítla z obavy, že pokud se nacpu, tak hrozí, že ty schody prostě nevylezu, a za to budu mít u muže zřejmě „černej puntík“ ještě pěkně dlouho (ale když se tam vydáte, jistě mě pochopíte).

Nakonec jsme večeřeli až zpět u nás v Ourika valley, kde jsou vyskládané pestrobarevné „plastičky“ přímo v korytu řeky Ourika a zase si užíváte vtipných mostků přes řeku, které jistě nějaký bezpečák schválil k užívání. V podstatě v samotném údolí nenajdete žádnou konkrétní věc, která by byla nějak světoborná, snad jen ten plastový nábytek v korytu říčky, to je pohled pro bohy! Kouzelný je ale celkový ráz krajiny, občanská vybavenost a vůbec je fascinující způsob života, který tam funguje – není ojedinělé, že místní večer domů klušou s nůší na zádech a v ní mají zelené pro své uhýkané osly, ovce a jiná domácí zvířátka. No a když náhodu neletíte s Ryanairem a jedním batůžkem, tak zde také nakoupíte spoustu suvenýrů za pár drobných – třeba jako hrnce na tajine do sto korun – když máte dobré pozorovací schopnosti, záhy vám dojde, že je pálí přímo z hlíny z vlastního dvorku, tedy nemají téměř žádné náklady na materiál…

Ourika valley také chcete navšívit a užít si tu atmosféru a absolutně jiný způsob života, než máme tady u nás.

Sakra, to není na článek, ale na knihu! Takže příště si povíme o dalších tipech na výlety v Atlasu, a to i těch, které jsme nestihli, o návštěve nejmalebnějšího přímořského letoviska na světě (tvůrci Game of Thrones se mnou jistě souhlasí) a postupně se dostaneme snad i k tomu, jak se nejlépe nechat obrat přímo v Marrakéši 🙂

 

19.4.2018 V Nápady v kuchyni

Medvědí menu – krém, houbotto a quiche

Jako „profesionální blogerka“ se musím pokusit psát nějaké články – aspoň jednou do roka a ideálně reagující na právě probíhající roční období (ehm). Také jsem nedávno dostala vynadáno, že už jsem dlouho nenapsala žádný recept – tak jsem byla překvapená, že vůbec někdo nějaký četl. Vzala jsem to tedy jako výzvu a tadáááá – sezónní menu je tu!

No a protože je duben a protože u nás doma máme regulérně česnekové období, tak jsem vám sepsala přesně takové menu, jaké mám zrovna uvařené (či upečené). Trochu doufám, že nejdu „s křížkem po funuse“, ale u nás to medvědovi letos nějak trvalo, než vyrazil ze země. A tak snad alespoň příští rok nebudu muset recepty vymýšlet – a vy taky ne. Jen se přiznám, že mě napadlo to napsat až po uvaření, tak nejsou průběžné fotky… na případné nejasnosti se ptejte, ráda vysvětlím.

Poslední a nejdůležitější vsuvka. Mějte prosím medvědí česnek rádi a važte si toho, že na nějakém místě vyrostl – sbírejte ho opatrně a z každé rostliny jen lísteček nebo dva. Nájezdy a plenění nikdy nebyly k ničemu, to už přeci historie ukázala. Takže jestli na svém místečku chcete sbírat česnek i za rok, myslete na to a buďtě při sběru opatrní.

Česnekový krém

 

  • 200 g medvědího česneku
  • 2 střední cibule (cca. 200 g )
  • 1 cuketka (cca. 250 až 300 g)
  • 300 ml smetany ke šlehání (30% a více)
  • 70 g strouhaného parmezánu
  • 600 ml silnějšího zeleninového vývaru (stále používáme doma Natur)
  • máslo na smažení, trošku mouky na zahuštění, sůl a případně polévkovou pracharandu

 

Nakrájíme cibuli na střední kostičky, cuketu na drobno a česnek na proužky. Osmažíme na másle – nejprve cibuli, když zesklovatí přidáme cuketu a když změkne i cuketa, tak přidáme česnek a necháme ještě chvilinku smažit. Mezitím si připravíme vývar.

Následně zaprášíme pánvičku moukou, necháme chvilku zasmažit. Poté obsah pávne i s vývarem rozmixujeme na krém a dáme znovu minutku povařit s parmezánem a smetanou. Dochutíme podle potřeby solí, případně nějakou bezglutamátovou „vegetou“.

Medvědí houbotto

 

  • 200 g medvědího česneku
  • 200 g sušené šunky, třeba pršut (nedoporučuji schwarzwald ani serrano, jsou dosti chuťově výrazné)
  • 100 g strouhaného parmezánu
  • směs hub (dodělávám loňské sušené, takže cca. tři hrnky, s čerstvými či mraženými odhadněte)
  • 3 střední až větší cibule
  • 300 ml smetany ke šlehání (30% a více)
  • čerstvý tymián, mletý kmín, sůl
  • 250 g rýže
  • 125 g středních krup (poměr 2 díly rýže na 1 díl krup)
  • ½ kostičky Natur zeleninového bujónu

 

Namočíme si kroupy i houby alespoň na hodinu – lépe i déle.

Stejně jako u ostatních dvou receptů začínáme osmahnutím cibulky. Poté přidáme šunku, česnek a houby a celé ještě nějakou dobu smažíme – v případě nacucaných sušených hub spíše dusíme.

Mezitím si uvaříme rýži i kroupy v osolené vodě a odložíme na pár minut stranou do dostatečně velkého hrnce, kde pak smícháme všechno dohromady.

Do pávničky přidáme čerstvý tymián, mletý kmín a rozdrobíme bujón, pořádně promícháme. Když se bujón rozpustí, tak obsah pánve přesypeme do hrnce – smícháme a poté přidáme smetanu a parmezán a znovu pořádně promícháme. Pak už jen zbývá vše dle potřeby dochutit, mějte na paměti, že smetana chuť zjemní 🙂

Podáváme zasypané ješte troškou parmezánu na ozdobu.

Quiche s medvědím česnekem

 

Těsto:

  • 280 g hladké mouky
  • 140 g másla
  • špetka soli

Náplň:

  • 200 g medvědího česneku
  • 2 střední cibule
  • 100 g sušené šunky (jako v risottu, kupuji v DE pod názvem Rohschinken, u nás třeba pršut)
  • 100 ml smetany ke šlehání (30% a více)
  • 100 g balkánského sýra
  • 1 vařená střední brambora
  • 2 lžíce másla
  • 2 vejce
  • čerstvý rozmarýn (jedna větvička postačí), špetka soli, polévková pracharanda
  • 60g – 80g goudy na zastrouhání

 

Otevřeně přiznávám, že odstavec o těstu kradu z www. apetitonline.cz, protože tam jsem ho poprvé našla a od té doby jsem zkoušela těsto i jinak a ulehčit si to, ale prostě to nejde – na apetitu je to popsáno nejlépe. Jo a rady typu mimibazar – udělejte quiche z listového těsta určitě vyzkoušejte – aspoň ochutnáte, jak moc příšerné to je 🙂 Náplň si dělám vždycky svoji – mám houbové, cuketové, rajčatové a jiné varianty, a i přes to, jak moc otravná je příprava těsta, tak ten výsledek za to stojí.

Takže cituji:

„Mouku, 140 g másla a ¼ lžičky soli zpracujte na drobenku. Vlijte 8 lžic studené vody a uhněťte těsto. Vytvarujte z něj kouli a dejte na 30 minut chladit.

Na lehce pomoučněné ploše vyválejte z těsta kruh o něco větší než 25cm koláčová forma. Na válečku ho přeneste do formy a s pomocí kousku těsta zatlačte k okrajům tak, aby vznikla ,miska‘. Dvacet minut chlaďte.

Troubu zahřejte na 200 °C. Dno těsta lehce popíchejte vidličkou, vyložte pečicím papírem a zatižte fazolemi (tady jsem našla zlepšovák ve formě vhodně velké kulaté zapíkací mísy, kterou postavím na těsto místo fazolí). Pečte 20 minut, sejměte papír i fazole a pokračujte ještě pět až deset minut, aby těsto zhnědlo.“

Ano, fakt vím, že je to drbačka, ale vážně to stojí za to, nenechte se komplikovanou přípravou těsta odradit. Dále už autorská náplň:

V průběhu pečení si připravíme náplň – na másle osmahneme cibulku na jemno, přidáme na malé kousky nakrájenou šunku a nakonec i česnek, ale už jen na pár vteřin, aby jen trošku zmenšil objem.

Přesypeme do mísy, ve které rozmícháme s ostatními ingrediencemi – přidáme tedy rozklepnutá vajíčka, rozdrobený balkánský sýr, bramboru nakrájenou na malé kousky, na drobno nakrájený rozmarýn, smetanu a trochu pracharandy. Celé pořádně promícháme a solíme jen tak symbolicky, přecijen je v tom balkán.

Takto nalijeme na téměř hotové těsto, ze kterého máme upečenou misku ve formě, posypeme nahrubo nastrouhanou goudou a dáme péct na dalších 20 minut, poté můžeme ještě tři minutky „dogrilovat“, aby měla horní vrstva sýru hezčí barvu a byla křupavější.

A po takovém meníčku mívám i pocit, že jsem si to období medvědího česneku pořádně užila 🙂 Normálně dělám i pesto, aby bylo na zbytek roku, ale letos je vidět, že loňským sběrem česnek poněkud utrpěl, tak to se sklizní letos nebudu přehánět…

9.3.2018 V Cestování, Články ze života

Řím v únoru (2018)

Po několika dnech v ráji na Gozu jsme si kousek přelétli, že se budeme historicky vzdělávat a kochat památkami v Římě. No a hlavně za letenku z Malty chtěli 100 €, takže vyšlo lépe za krásných 35 zaletět na tři dny do Říma a pak za 25 nazpět domů – prodloužení dovolené v úplně jiném duchu než na Maltě a ještě má člověk dobrý pocit, že ušetřil za letenku. Jak se říká, spojení příjemného s užitečným (brzy si to slovo příjemné uvedeme na pravou míru, nicméně očekávání tu trochu bylo…).

Nízkonakládové lety přistávají na letišti Roma Ciampino a není vůbec problém dostat se do centra metropole – busem č. 720 se dá dojet na konečnou metra B (Laurentina) a odtud podzemkou prakticky kamkoli. Měli jsme v Římě tři dny a tak jsme si rovnou na letišti koupili lístek na MHD na 72 hodin. Češi namítnou, že se to nevyplatí, protože se přece dá ušetřit a chodit po Římě pěšky (to si nevymýšlím, to jsem v jednom průvodci doopravdy četla), ale není nad to, když člověk neustále neloví drobné, nehledá automaty na jízdenky a nemusí hlídat, zda je všechno v pořádku. A nohy ho budou bolet stejně, i když si sem tam popojede. A nakonec se to opravdu i vyplatilo.

Já si jako uvědomuji, že nejsem ve vesmíru sama… Ale to by jeden nečekal, že existuje tolik jiných idiotů, které taky napadne jet do Říma v nejhorším měsíci v roce – únoru. To totiž ve všech průvodcích píšou, že není vůbec žádná turistická sezona, počasí nic moc a lidí málo. Takže člověk si z toho podvědomě udělá obrázek o tom, že ty památky bude mít skoro sám pro sebe a užije si to podle svých představ (na davy lidí nejsme moc zvědaví ani já ani přítel). V takové situaci člověk samozřejmě počítá i s tím, že zrovna nebude chodit po Koloseu v plavečkách a absence turistů bude „něco za něco“ – a na horší počasí se i psychicky připraví. Nebo si aspoň myslí, že je na to připravený…

První šok z Říma přišel záhy – měli jsme přestupovat na stanici Colosseo na autobus. Výlez z metra byl pouze pro osoby s ostrými lokty a vážně jsme vystoupili úplně u Kolosea, zde se rovnou i přestupovalo na bus a natěšení na památky začalo rychle opadat. Nejenže jsem doteď nepochopila, proč si z Kolosea udělali hlavní dopravní uzel a obestavěli ho magistrálami, ale těch lidí všude okolo! Fronta do Kolosea působila nekonečně a kromě lidí ve frontě jich všude okolo bylo asi desetkrát tolik. Utekli jsme se ubytovat a přemýšleli, kde jsme udělali chybu (popřípadě proč sakra v těch průvodcích otevřeně lhali…).

Následně jsme vyrazili na památky s tím, že Koloseum necháme na druhý den brzy ráno a snad to bude lepší… Začali jsme Palatinem, kde díky dešti v podstatě ani moc lidí nebylo. Tedy na můj vkus jich i tak bylo až přespříliš, ale po zkušenostech z Kolosea tam opravdu téměř nikdo nebyl. V rychlosti – jedná se o ruiny paláců, domů a spousty dalšího. Zajímavé ovšem je, že jsou na mnoha místech cestičky přímo skrz pozůstatky budov… a všude jsou zamčené branky, kterými by se tam mělo vcházet. Nemluvě o tom, že na úplném vrcholku byla stavba sloužící jako vyhlídka na Řím – taktéž zavřená – a jako bonus bylo zavřené i Palatinské muzeum (podle Googlu otevřené každý den – dokonce tvrdil, že v tu chvíli co koukáme na ty zamčené dveře, je také otevřeno). To už bylo malinko otravné. Areál je spojený s areálem Fora Romana a tak jsme volně pokračovali v prohlídce dalších míst z uctivé vzdálenosti „za plůtkem“…

Má vůbec smysl zmiňovat, že nám na recepci v hotelu řekli, ať se touláme po městě co nejméně, že na ten konkrétní den je zde nahlášeno hned několik demonstrací?! Asi ani ne, to je tak ta klasika, když někam vyrazím, musím mít vždycky něco extra 🙂 Takže komplet prohlídku Fora Romana jsme měli se zvukovým doprovodem nějaké nedaleko probíhající vřavy… Poslední kapkou toho dne bylo, že nás odtamtud vyhnali – vyjímečně tedy naše chyba, protože otevírací doby těchto památek se mění co 14 dní v tomto období a zavírá se hodinu před západem slunce – poslední týden v únoru tedy v 17 hod. To jsme zrovna nevygooglili uplně skvěle…

Následovala výprava na Fontánu di Trevi. Rozhodně stojí za zhlédnutí a pokud budete mít zbytek dne tak krásný jako my – najdete v sobě i tu sílu použít lokty, tedy si ji prohlédnout zblízka. To byl přesně ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že tohle není zábava pro mě… a že i když mám na seznamu “muset see“ Paříž nebo Londýn, tak si nejsem uplně jistá, zda tam ještě vůbec chci… A začali jsme přemýšlet o tom, kdy se asi fotí ty fotky, co dávají v cestovkách k propagaci 🙂 Všechno příkoří celého dne spravila až pizza – a už nikdy nebudu věřit lidem, co tvrdí, že se někde tady dělá pravá italská. Jste – li v Itálii, rozhodně je to jedna z věcí, co chcete jíst a většina z vás už někdy v Itálii byla, tak to jistě víte 🙂 Jenom doporučení – lépe trochu dál od centra a nejen kvůli ceně. Jsem zvídavé děvče a tak jsem na talířích v centru zahlédla sem tam takovou tu suchou podrážku potřenou minimálním množstvím suga, na kterou jsme zvyklí u nás.

Další den jsme si přivstali a vyhnuli se tak té nejhorší frontě u Kolosea – otevírají v devět, takže doporučení zní – nejpozději do půl desáté být na místě. Uvnitř jsme zůstali dobře hodinu a kochali se výhledy a průhledy a kolem půl jedenácté fronta před vchodem byla zase stejná, jako kdyby v Kauflandu měli máslo za 25 Kč. Celkově byl ten druhý den příjemnější a stihli jsme spoustu věcí. Piazza Navona byla lehce přelidněná a na focení nic moc, ale rozhodně je krásná a stojí za to trošku se tam pomačkat s lidmi a 30x odmítnout selfie stick, pláštěnku, šálu nebo sluneční brýle (sortiment záleží na aktuálních povětrnostních podmínkách). Odtud jsme vyrazili na Pantheon, kde snad jako na jediném místě v Římě nám nic nevnucovali tyhle „vtěrky“, ale o to větší tu byla kumulace lidu… no a zbaběle jsme to otočili při pohledu na frontu čekajících, ale i zvenku to byl krásný pohled.

Popis detailů výpravy by klidně zabral polovinu průměrné knihy, i když to byly jen tři dny, a tak doporučím seznam věcí k navštívení brát podle www.vrime.cz, protože to mají příjemně zpracované i s jednotlivými zastávkami metra, kde je vhodné se vysypat na povrch. Zmíním, že mě osobně se hodně líbilo na Piazza del Popolo, protože tam bylo relativně málo lidí a k tomu i nějaký streetart – chlapec s houslemi, na které dokonce i uměl, vytvořil atmosféru, kterou druhý klučina s milióny bublin docela dotáhl a na vteřinu se i zdálo, že Řím je romantické místo. Tam jsme se také ztratili při napádu jít se podívat na Villu Medici a u toho objevili římský Central Park – Villa Borghese Gardens podle Googlu (pokud tam budete chtít cíleně, nejlépe asi najdete tuto AJ verzi jména). Po rušném měste byl poloprázdný park oázou klidu a míru a rozhodně jsme už odpočinek potřebovali. Objevili jsme tam také Asklepeion s jezírkem a to vše s výhledem na Řím, možností zapůjčení loďky a nechyběly ani kačky a racci. Rozhodně je to místo, kde si chcete na chvíli odpočinout od ostatních turistů.

A poslední den? Poslední den nás při pohledu z okna doslova lehce zamrazilo. Rozhodně jsem viděla zasněženou palmu na vlastní oči prvně… Ale tak nejsme z cukru a trocha sněhu ještě nikoho nezabila – omyl, Italové se zřejmě na sněhu rozpouští. Kamkoli jsme se ten den vypravili, tam bylo zavřeno kvůli neočekávanému počasí. Mysleli jsme si, že to nebude problém a půjdeme na prohlídku Vatikánských muzeí, bude to hodně uvnitř, bude teplo a nechceme přece přijít o Sixtinskou kapli, že?! No tak to bylo také naivní, protože z nějakého důvodu extrémní počasí způsobilo i zavření muzeí. Ještěže ten pán se skvělou pizzou také neumrzl jako všechno ostatní a mohli jsme si dát ještě kousky asi pěti druhů na ochutnávku – bereme ten průzkum zodpovědně.

Největším suvenýrem – po celém dni chození od místa na místo, kam bychom se mohli vlastně jít podívat – byla skvělá italská rýmička, kterou jsme si nakonec oba přivezli a já už domů letěla s horečkou. Avšak bydlení u akvaduktu, krásné památky, miliony obchodů a restaurací mají přece jen něco do sebe a když budete mít příležitost, jeďte. Pravděpodobnost, že to všechno vyjde tak blbě jako nám, je určitě mizivá, slibuju…

 

Shrnutí:

1. Italové se zrovna moc nesnaží mluvit anglicky. Vlastně lépe. Italové se vůbec moc nesnaží…

2. Přírodní katastrofy apokalyptických rozměrů lze v Římě dosáhnout cca. 4 centimetry sněhu. Už jsem vám říkala, že jsou lidi schopní v centru Říma v takové situaci nasadit řetězy?!

3. Jsem přesvěčená o tom, že titulky lákající na „Romanitcký víkend v Římě“ jsou dost zavádějící a romantiku si obvykle většina z nás představuje tak, že nejsou někde, kde se o ně neustále otírají tisíce cizích lidí.

4. V Římě můžete zahodit chytré telefony – ohledně počasí se řiďtě zásadně podle prodejních vtěrek – jakmile začnou vytahovat deštníky, může Google tvrdit jak chce, že pršet nebude. Prostě bude!

5. Úplně nevím, jak to správně naservírovat, ale pokud máte doma chlapa, co rád Assassin´s Creed (tady konkrétně díl Brotherhood), budete muset na romantickou procházku po místech, po kterých lezl při plnění úkolů…

6. Až se půjdete podívat va vlčici, co odkojila Romula a Rema, věřte, že je možné kolem ní projít i třikrát a nešimnout si jí… Jeden by totiž čekal, že slavný zakladatelský příběh bude vysochán ve velikosti větší než 30 cm na výšku a bude umístěň jinde než na sloupu 2 metry nad zemí.

7. Až jako já budete stát u Kolosea a říkat si, že ta horečka začíná být drsná a pomalu blouzníte, protože kolem vás právě proletěl zelený papoušek a zalezl do škvíry v Koloseu… Je to dobrý, fakt tam žijou a není to halucinace – museli jsme si to vygooglit.

8. A jestli si myslej, že jim někdy odpustím ta Vatikánská muzea, tak jsou na omylu. Přes celej Řím zbytečně. Tenhle černej puntík už mají Italové přišitej napořád! 🙂

5.3.2018 V Cestování, Články ze života

Na Maltu, na Gozo…

Malta byla dílem náhody – máte možnost za tři dny někam vypadnout a na teploměru koukáte na mínusové hodnoty. Tak začnete lovit letenky zpola zadarmo, protože třeba na Zanzibar zrovna nemáte a ani jste s tím tak uplně nepočítali…. Prvním úspěchem byla Malta – kdo by to nebral, letenka z Norimberka za nějakých 21 Eur?! Ok, co je na Maltě zajímavého? A jak moc je tam teď teplo….?! S obojím pomohl Google – teplota 16 stupňů, to chceš! Hele – něco, co se jmenuje Azure Window, to je boží – tam jedem!

Takže drobný cestovní průvodce…

Není úplně chytré hledat ubytování co nejblíže u letiště – byť na jednu noc – den před odletem. Booking nakonec nezklamal a pokojíček jsme přecijen objevili, ale ne zrovna blizoučko letišti a také nastalo řešení problému, kdo bude spát nahoře na palandě. Tuto chybu neopakujte. Tady si rovnou pište: pokud koupíte letenku tak, že se nedostanete na místo určení včas (v našem případě na Gozo uprostřed noci), tak kousínek od letiště na tu jednu noc je ubytko se jménem Large Apartments a na ranní přelet jsme ho i vyzkoušeli. Na ranní nebo třeba noční pěší procházku z/na letiště úplně v pohodě.

První pokojíček tedy nebyl uplně podle představ, ale majitel byl miloučký, nabídl ráno kávu/čaj i přesto, že to nebylo nijak v nabídce…Ale plán byl jasný – v jednom průvodci jsem se dočetla, že ostrov Gozo je hezčí a zelenější – tak jsme hned po rozlepení očí vyrazili chytat nějaký ten bus. V tom samém průvodci také psali, že síť MHD je hustá a jezdí v poměrně krátkých intervalech. No ale nikdo nečekal, že zastávka busu bude asi 500 m od ubytování a spoj, který se hodí, pojede za pět minut – a tak nějak je to po celém ostrově – Maltě. Jízdenka vyjde na 1,5 eura a můžete s ní drandit krásné dvě hodiny sem a tam.

Takže jsme se pomalu kodrcali směrem na sever – na trajekt na druhý ostrov. Pomalu tedy není to správné slovo, ale kodrcali je rozhodně vhodné až dost. Na Maltě je podle mého skromného odhadu nejvýdělečnější prací být automechanikem, vážně. Povolená rychlost je docela nízká – na to místní dost kašlou, ulice jsou uzounké a ta povolená rychlost by byla odpovídající, ale místní mají praxi ve vyhýbání na centimetr přesně. Silnice nejsou v nejlepším stavu – chvílemi si dokonce řikáte, jestli náhodou nejste na ty české silnice trochu tvrdí, protože nejsou až tak špatné. Po hodině a půl strávené v autobusech jsme byli oba naprosto konsternovaní a přísáhám, že kdybych měla nastoupit na jednu směnu jako řidič autobusu na Maltě nebo Gozu, tak večer odcházím domu s úplně bílými vlasy a hned několika novými psychickými poruchami včetně panických atak.

Dalším dopravním prostředkem byl trajekt a taky trochu novinka pro mě. Jako ne že bych ještě nebyla na trajektu – byla, vlastně docela častotkrát. Ale mezi Maltou a Gozem tak trochu fouká a pro slabší nátury bych na ten půlhodinový zážitek za necelých 5 euro (levnější než dráha v zábavním parku) doporučila mít i blicí pytlíček. Navíc za ty prachy máte v ceně i zpáteční jízdu 🙂 A pak už to šlo z kopce i s autobusy. Cesty o kousek horší a řidiči ještě o kousek otrlejší. Samo o sobě dostat se na místo určení bylo super zážitkem.

Ubytování jsem vybrala přes Booking jako nějaký slušný poměr cena/výkon a navíc neobsazenost 3 dny dopředu výběr nerozšířila. Vyhrálo to místo s názvem Xagħra, protože tam měly být blizoučko neolitické chrámy ze seznamu světového dědictví UNESCA. Náhodnost tohoto výběru byla něco jako výhra v loterii. Ubytování s názvem Bambina má naprosto velkorysé pokoje (celkem 4), velký společný obývák s kuchyní a terasu s bazeném. Po prvních asi 5 minutách jsem si říkala, že do hotelu už v životě nechci. Kdybychom tam byli na delší dobu, uplně vidím ty domácí večeře na terásce při západu slunce a podobně. Majitelka Karen – naprosto boží a přátelská ženská, se kterou by člověk našel společnou řeč o čemkoli – nejspíš. Ale nás trochu tlačil čas a chtěli jsme stihnout vidět co nejvíc z věcí, které Gozo nabízí.

Vyrazili jsme na pěší obhlídku místa pobytu – hned naproti market s potravinami byla taky docela výhra, protože na Gozu je hustota osídlení i síť služeb oproti hlavnímu ostrovu o dost řidší… Podle krátkého průzkumu jsme objevili ceny celkem srovnatelné s těmi u nás a otvírací doba podle pána, co se s námi hned kamarádil, do sedmi do večera (to je plus mínus ve všech krámcích na ostrově), v sezoně je nutno počítat s klasickou siestou přes to největší horko přes den. V únoru však bylo otevřeno celý den.

A teď přijde vtip týdne – tak co budeme dělat, když je zrovna krásné počasí. No a nezajedem hned k druhému pobřeží podívat se na to Azure Window? To by šlo…Takže chlap se jal hledat informace a za chvíli se ozvalo:“Broučku…já ti jako nechci uplně kazit náladu, ale ono to už neexistuje…“ „COŽEEE?!“ „No ono jim to loni spadlo při nějaký bouřce…v březnu…“ Takže výlet na Maltu vyhodnocený jako chtěný na základě fotky s Azure Window prostě přestal mít smysl 😀 V podstatě první a poslední věc, co jsem o Maltě věděla při bookování letenek, prostě neexistovala. Jako ačkoli je výlet na Azure Window novým interním vtipem naší domácnosti, tak jsem to ještě pořád neustála uplně… doléhá na mě pocit pomíjivosti a přemýšlím, kolik věcí ještě neuvidím, protože přestanou existovat dřív, než se k nim dostanu.

V rychlosti – co tedy určitě chcte vidět na Gozu – mám chuť napsat prostě GOZO, protože jakákoli procházka je super. Ať jde o zvláštní barvu zeminy, krásné skály, kamenné stavbičky, drobná políčka nebo třeba sady opuncií, člověk si připadá jak v jiném světě a už se ani necítí moc jako v Evropě. Rozkvetlé louky, stromky a dozrávající úroda v únoru působí přímo jako balzám na duši. Navíc únor je naprosto mimo sezónu turistů a většina těch, co přecijen přiletí, zůstává na hlavním ostrově, takže máte celé Gozo pro sebe a potkáváte skoro výhradně místní…

Určitě se chcete podívat na místo, kde Azure Window stálo, protože je tam krásné moře, obrovské útesy, ostrůvek Fungus Rock a jeskyně, která odděluje kousek moře uvězněný na pevnině – „Inland Sea“. Tam se dostanete zase busem s přestupem v hlavním městě ostrova Victorii a jezdí to zhruba každou hodinku. Ve Victorii se můžete zaseknout na delší dobu a najdete tam všechny požadované krámky, krámy a restauračky, včetně těch veganských, a je zřejmě jediným místen na ostrově k nerozeznání od Malty.

Mezi taková ta „must see“ místa patří i neolitické chrámy, které jsou po různu po obou ostrovech a jeden areál byl nedaleko, jak jsem už zmínila – Ġgantija Tempji. Když si zakoupíte vstupenku tam, tak máte zároveň zaplacenou návštěvu nedalekého větrného mlýna. No pořád to stálo 9 € za osobu a abych byla upřímná, moc to neuspokojilo. Jasně, slovo neolitcký chrám naznačuje, že to bude dost staré a tedy né uplně zachovalé… ale i tak jsem čekala malinko víc. Jenže mě neposlouchejte, já památkám nerozumim, historii taky ne a nemám ráda lidi… Zase není to na seznamu UNESCO jen tak pro nic za nic. A jestli mě něco opravdu zaujalo, tak to, že měli ideál krásy shodný s naším a jejich „Venuše“ jsou opravdu kyprých tvarů…

Chcete také vidět Ramla Bay jakožto nejlepší pláž na celém Gozu – tedy podle dostupných zdrojů. Takhle v únoru to byla naprostá pohádka. Radost asi opadne někdy v červnu, kdy se tam válíte jako vyvržení vorvani mezi stovkami dalších… ale toho se nikdy účastnit nechystáme. Na tuhle pláž je krásná procházka asi 3,5 km přímo od Bambiny (cca. střed Xagħry), jen s trochu brutálním převýšením směrem dolů a člověk má chvíli i strach, jestli se rovnou neskutálí až na pláž. No a taky je možné se tam dostat busem č.322 nebo naopak se pak nechat vyvézt nahoru do kopce 🙂

Kousek dál od Xagħry směrem na sever je místo s názvem Marsalforn a to je taková ta typická výstavba přímo u moře, kde jsou i hotely a v návaznosti na to taky restauračky přímo u vody. Na večerní posazení s kalamáry a sklenkou maltského vína s výhledem na moře naprosto dokonalé. Restaurací je tam asi kolem 8 kousek od sebe a člověk si může podle vzhledu vybrat, zda se chce cítit hodně fancy, domácky, nebo moderně. Nechci se už opakovat, ale těžko říct, jak to vypadá v sezoně… V únoru se člověk pohodlně usadí v kterémkoli podniku a my si jako indikátor vybrali ten, ve kterém seděli místní nejen na večeři, ale i jen tak na vínku a pivku pro tu pohodičku… Cenově malinko dražší než u nás, ale opravdu jen trošinku. Pro srovnání – pizza v rozmezí 6 až 8 €. Pokud tady nechodíte do bufáče na UHO s pěti kousky houskovýho, tak vám to ani nepřijde. Bus na cestu někam na ubytko jezdí i večer a zastávka je od restauraček co by kamenem dohodil.

Z Marsalfornu se dá vyrazit na výlet na sever ostrova, kde jsme byli jen kousek na solných polích u bývalé dělostřelecké pevnosti, následně diskotéky a nyní urbex místem Qolla I-Bajda. A tam to byla další pohádka, tedy trochu hororová od bratří Grimmů, ale nádherná… Určitě nevynechat! Mělo by se dál pokračovat na sever a po několika kilometrech (4, max 5) dojde člověk k takovému menšímu Azure Window – Wied Il-Mielaħ – a vůbec je tam zase nádherné pobřeží a krásné zálivy. Bohužel na takovou procházku jsme neměli času nazbyt, MHD tam nejezdí a auto v tom cirkusu na kolečkách půjčovat… no nevim 🙂 Ale rozhodně tento neprobádaný sever je na mém seznamu na příští návštěvu…Pokud to stihnete dřív než já, budu vám to přát.

Celkově je Malta plná zajímavých skalních útvarů a jeskyní, z nichž některé jsou přístupné jen z vody, a tak by na následující návštěvu ostrova bylo možná fajn sehnat kapitána… nebo nějakou malinkou loďku na návštěvu oněch jeskyní. Taky by nebylo špatné sebrat odvahu na zapůjčení auta a když to člověk objedná dopředu, je možné si půjčit káru i za 10 € na den, benzín je o kousek dražší než u nás… ale Gozo má jen pár km čtverečních, takže se toho zas tolik nenajezdí…

Shrnutí:

1. Opuncie opravdu píchají! Ano i ty roztomilé červeňoučké plody – netrhejte to, nemá to smysl. Po té, co si dolujete hodinu bodlinu z ruky, vás absolutně přejde chuť…

2.Jestli si připadáte jako v jiném světě, kupte si k snídani plněné croissanty, to vás vrátí na zem. Jsou stejně suché jak český koblihy a celou dobu jezení akorát hledáte tu náplň.

3.Nejsou tu mušle, taky škeble a ani žádný lastury a vlastně to nazývejte jak chcete – prostě ne, vubec nikde. Na druhou stranu odpadají starosti s tím, jestli vás s tim pustí do letadla…(V žádném případě nejsem nijak závislá na sběru mušlí, vážně)

4.Až vám bude někdo z okolí říkat, že chcete ochutnat Kinnie, protože je to uplně spešl skvělý místní drink jako Cola, nevěřte jim. Je to, no jak to podat slušně…pro milovníky tonicu s ovocným kompotem jak dělané.

5. Až se budete koukat na to moře z té restaurace a představovat si, jak vám tu večeři ráno ulovili… přesně tam… tak smůla. Příšerky a rybky většinou dovážejí, vody okolo Malty jsou dost vylovené.

6. Až si koupíte sýr z místní výroby, který bude tvrdit, že je z kraviček a ovcí přímo na Gozu, rozhlížejte se… protože já přísahám, že jsme za těch pár dní prošli tři čtvrtě ostrova a nevím, kam před námi ty ovce a krávy schovali – ale já neviděla ani jednu.

7. Na Maltě je taková zajímavá věc – Hypogeum, tam se chcete podívat. Ale do podzemí na prohlídky berou jen 60 lidí denně a lístky jsou měsíc dopředu vyprodané (a to prosím v únoru, v sezoně asi i déle)… takže pokud chcete vidět Hypogeum, nechcete si kupovat letenky tři dny před odletem.

8. Zákeřná třešinka na dortu – Malta patřila pod Británii a tak se jezdí vlevo, přednosti a podobné fungují trochu nám nepochopitelně.

9. Nechtěla jsem původně psát o Maltě vubec nic, mám strach, že tam hned budete všichni chtít a přestane to tam být tak boží, tak pšt a moc to nešiřte, jo?

Bonusové lingvistické okénko.

Maltština (Malti) vlastně není potřeba, angličtina je druhým úředním jazykem a domluvíte se s ní po celé Maltě prakticky s každým a uplně můžete ignorovat cokoli jiného. V autobusech vám zastávky hlásí dvojjazyčně, nápisy jsou povětšinou také i v angličtině, stejně jako menu v restauracích. Ale maltština je ten nejdivnější jazyk široko daleko a rozhodně stojí za zmínku. Nepokoušejte se ho vyjma pár zdvořilostí nějak moc naučit, nemá to valný smysl. Je to zvláštní směska italštiny (respektive sicilštiny), arabštiny a angličtiny. Zatímco těžce abstraktní témata a modernější výrazy jsou často z italštiny a tím pádem si možná pohovoříte o zvláštnostech nových nukleárních reaktorů, běžné věci jako „vyšel jsem z domu“, „zítra bude hezky“ nebo „dám si kuřecí polévku“ jsou spíš z arabštiny a tudíž pro nás bez šance. Dobře je to vidět třeba na „děkuji“, které se řekne „grazzi“ (při kterém člověk zajásá, jak je to jednoduché) a „prosím“, což je „jekk joghgbok“ (při kterém zase poklesnete na mysli a vzdáte to).

19.7.2017 V Články ze života

Fimuji, tedy jsem.

Ve své podstatě jsem jemná a křehká žena jako všechny ostatní, jen mám vrtačku a nebojím se ji použít.

***

V troubě peču skoro každý den, ale pokud je to něco k jídlu, obvykle mám chuť to vyfotit a pochlubit se tím na Facebooku a nejméně měsíc každému na potkání vyprávět, jak jsem dělala koláč.

***

Nikdy se nikam nevejdu. Sotva se mi někde podaří ukrást kousek prostoru na pracovní pomůcky, tak už můžu začít rovnou hledat nový. A ne, nemám toho nějak moc. Naopak těch věcí mám stále málo a tento stav udržuji jen díky síle své vůle, spoustě odříkání a především tvrdé disciplíně.

***

Chcete-li se mě zbavit, stačí mě na pár hodin odložit v nejbližších kreativních potřebách s platební kartou. Bohužel se stále dokola objevují nové a nové věci, bez kterých člověk nedokáže žít.

***

Pokud mám velké deprese a potřebuji nakupovat, kabelka to fakt nespraví – začnu si vybírat novou brusku, leštičku nebo alespoň extrudér.

***

Nemám velkou sbírku očních stínů, rtěnek ani denních či nočních krému. Ale mám slušnou sbírku akrylových barev, pigmentových pudrů či třeba inkoustů.

***

Když vám řeknu, že mám chuť se trochu rozmazlit, nezačnu si vybírat parfém ani sexy prádelko. Prostě v některém z e-shopů začnu strkat do košíku nové textury nebo síta.

***

A následně je zase postupně vyndávám, protože já se sice bez jídla obejdu, ale psy umřít hlady nenechám. Obvykle se mi podaří objednat si jen to, co opravdu nutně potřebuji, a pak přemýšlím, co tedy budeme jíst.

***

Na mém stole není v žádném případě žádný nepořádek. To je přece kreativní proces a já naprosto přesně vím, kde co je. A vůbec – jídelní stůl, konferenční stůl a všechny jiné odkládací plochy jsou přece moje pracovní plochy.

***

Pokud potřebuji nový úložný prostor, nebývá to kvůli vybavení domácnosti. Bývá to kvůli tomu, že jsem si někde na nákupu vzpomněla, že potřebuji vyzkoušet nějakou novou techniku a na to samozřejmě potřebuji vše, co k tomu patří.

***

Strojek na nudle, kuchyňská váha, pečící papír či skleněné prkénko do kuchyně nepatří. Jsou MOJE. Jenom MOJE. A platí přísný zákaz si je na cokoli půjčovat i kdyby to byla otázka života a smrti.

***

Nevím, jakou barevnou paletu mají rtěnky od té či oné firmy, ale můžeme hodiny diskutovat o tom, zda je lepší metalická zlatá od Prema či od Fima.

***

Občas zírám na cizí ženy, nemám však žádné postranní úmysly. Prostě na sobě mají zajímavý šperk, já se zapomenu a začnu přemýšlet, jak je asi vyroben…

***

Při pohledu na mou sbírku vykrajovátek by nejspíš zbledla závistí nejedna cukrářka.

***

Když přijde řeč na diamanty, nepředstavuji si prsteny a náhrdelníky… ale ten úžasný kotouč na brusku, kterým se dá uříznout úplně všechno.

***

Má představa romantického večera vypadá tak, že dostanu na talíř jakékoli jídlo, které jsem nemusela vařit já a doufám, že po jeho zhltnutí budu moci u filmu třeba kompletovat pár náhrdelníků.

***

Občas mám pocit, že mi mé okolí vůbec nerozumí. Přitom kaplíky, puzety, afroháčky, blendování, extrudér, prořez nebo třeba zádíčka jsou přece záležitostí každodenní konverzace.

***

Jmenujte přede mnou jakoukoli výtvarnou techniku si vzpomenete, pokud jsem jí ještě nezkoušela, tak na ní mám doma nakoupené potřeby a pokud náhodou ani to, tak je na mém seznamu  „Co musím vyzkoušet“.

***

Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem normální – prostě jsem jednoho dne potkala svoji první kostku fima a ono se to všechno nějak stalo.

***

….a smiřte se s tím, že lepší už to nebude. A jestli se vám to nelíbí, myslete na to, že vždycky může být hůř… Víte vůbec, jak velká je keramická pec nebo co všechno člověk potřebuje do truhlářské dílny?

9.5.2017 V Nápady v kuchyni

Tuňák na citrusech

U nás na divokém západě není úplně sranda potkat se s čerstvým tuňákovým steakem v běžném obchodě. Ale když se zadaří, je to skoro jako Vánoce – možná i lepší. Tento druh masa se stal mým nejoblíbenějším po prvním ochutnání, možná už po prvním soustu… a jednou jsem tak ze zvědavosti vyzkoušela úpravu tuňáka stejným způsobem, jako běžně připravuji lososa. Byl to trochu risk, protože co se samotné chuti, konzistence a chování při přípravě masa týká, nejsou si vůbec podobné…. Slavní šéfkuchaři by mě asi vypráskali a nazvali mě Babicou, ale udělejte si obrázek sami, až tuhle kombinaci vyzkoušíte 🙂

Budeme potřebovat:

  • 300 – 400g čerstvého tuňáka
  • jeden citron
  • jeden větší pomeranč
  • lžíci panenského olivového oleje
  • čerstvě namletý pepř

Příloha:

  • 600g brambor
  • hrst bazalky
  • 30 kousků kaparů
  • lžičku dijonské hořčice
  • lžíci panenského olivového oleje
  • sůl

 

 

Příprava je velmi jednoduchá – uděláme si marinádu vymačkáním šťávy z citronu a pomeranče. Přidáme olivový olej a pepř, vše promícháme, odldělíme lžičku směsi stranou na přidání do brambor. A už můžeme naložit maso. Citrusy jsou docela agresivní, takže 30 minut marinování je úplně akorát a rovnou mezitím stihneme i připravit přílohu.

 

Brambory uvaříme ve slupce – podle velikosti, klasickým píchnutím vidličkou zjistíme zda jsou hotové a můžeme si dovolit je i malinko rozvařit,  při míchání s ostatními surovinami mají potom trochu víc konzistenci šťouchaných brambor. Mezitím si připravíme nadrobno lístky bazalky i kapary. Když máme marinováno, dáme tuňáka péct do trouby předehřáté na 200 stupňů na celých zhruba 6 minut. V tu chvíli, co zavřeme troubu, oloupeme uvařené brambory, rozkrájíme je na menší kousky a smícháme s ostatními surovinami. Tato časová souslednost je pro mě hrozně důležitá, protože jakmile se brambory rozkrájí na menší kousky, mají tendenci velmi rychle vychladnout a jíst k něčemu tak výbornému, jako je tuňák, „studený brambory“ – ne díky 🙂

 

 

Skvělým doplňkem tohoto jídla je holandská omáčka, vlastně si to bez ní neumím představit. Teď jistě přemýšlíte, proč není nikde zmíněná a nejsou na ní vypsané ani potřebné suroviny…

Přiznám to na rovinu. Neumím holandskou omáčku. Nebo možná bych to zvládla, ale nikdy jsem se o to nepokoušela… už při čtení receptu se vždycky vyděsím popisků typu – udržujte teplotu přesně, musí se a nesmí se a stálé šlehání – prostě moc příkazů, zákazů a nutnosti dodržovat postup přesně. Tenhle typ člověka prostě nejsem. Takže to řeším hotovou už tekutou omáčkou z Aldi:-) Jestli to vyřešíte vlastní, koupenou… to nechám na vás.

Dobrou chuť!

6.4.2017 V Tohle zvládnu sama

Recyklovaný věšák

Mám na chodbě starý rám na obraz s nataženou síťkou jako jakousi šperkovnici a chtěla jsem tento prvek v interiéru ještě zopakovat… Tak mě napadlo zrecyklovat další starý rám a vytvořit tak nový věšák na oblečení. Dobře, lžu. K novému botníku jsem chtěla prostě i nový věšák a po prozkoumání nabídky snad všech obchodů v Chebu mi došlo, že aby byl ucházející, budu to muset zvládnout sama. Nějaké staré rámy s pracovním označením „to se ještě bude hodit“ mám pořád schované, takže to byla jasná volba.

Tentokrát velmi rychlý a nic neříkající návod, spíš jen takový recyklační nápad. Přijde mi zbytečné rozepisovat, že si máte říznout délku 42,6 cm, když nemohu vědět, jak velký věšák by se vám hodil, nebo jak velký rám někde ve sklepě ulovíte…

Najděte někde:

  • starý obraz
  • použitou desku – v tomto případě zbytek jedné „palubky“ plovoucí podlahy
  • ucházející háčky na pověšení oblečení nebo klíčů

 

Další potřeby: barvy, brusné papíry… a zabavte někomu dílnu – ideálně vybavenou okružní nebo přímočarou pilou, úhelníkem, pokosnicí a vrtačkou…

Když rozeberete rám, doporučuji starý nátěr alespoň částečně odstranit brusným papírem – osvědčila se mi šedesátka a přesto, že jsem připravila i jemnější, tak jsem ho nakonec nepoužila s tím, že se to bude znovu natírat. Nezapomeňte také obrousit spojované hrany od zbytků lepidla či poškozeného dřeva v případě, že byl rám dohromady stlučený.

Doporučuji postup – určit si výslednou velikost rámu, upravit délky stran, spojit zpět dohromady a pak teprve připravovat desku dovnitř rámu. Na následujícím obrázku je vidět naprosto bezkonkurenční „udělátko“ na řezání úhlů o velikosti 45 stupňů.  Pracuji na zapamatování názvu – pokosnice – a děkuji tímto svému truhláři za vyprávění o její existenci. Samozřejmě, že tento úhel lze pomocí  nějakého metru a úhelníku určit, ale pokosnice ušetří spoustu práce a nestojí skoro nic. Navíc díky řezání pilkou v té drážce zaručuje i rovný řez.

Na slepení rámu zpět lze použít i obyčejný Herkules, když se ještě pojistí proklepnutím hřebíčkem, či prošroubováním vrutem (pokud vrut, tak je lépe si o něco menší dírku předvrtat).  Zpět k desce z plovoučky, teď přišla její chvíle. Ano, až když je hotový rám. Opravdu nezáleží na tom, jak přesně měříte, stejně vám to nevyjde, tedy já jsem o tom přesvědčená. Jelikož Gustáv někde dlouhé roky visel na zdi, původní rám se vlivem tíhy tohoto velikána prohnul (a nejspíše na tom měla svůj podíl i gravitace)… no prostě obě strany, které jsem nechávala v původní délce, byly prohnuté „do luku“ a i když na krajích deska vycházela krásně, tak přes prostředek vložit nešla.

Po uříznutí padnoucí desky do rámu je vhodný čas na natírání. Samozřejmě pokud nemáte oba nalezence k recyklování ve vhodných odstínech už od začátku. Já se přiznám, že částečným obroušením rámu vznikla docela super patina a kdyby se mi ta fialková barva aspoň trochu hodila…asi bych rám nepřetírala vůbec.

Jakmile obě části zaschnou, spojíme je do sebe – klasika natlučením malinkatých hřebíčků, prošroubováním, nebo možná i lepením (tady ale nejspíš Herkules nepostačí). Pak už stačí jen nainstalovat vybrané háčky a je hotovo.

Závěr: Mám všechny prsty a nikomu se u výroby nic nestalo, výjimečně.

Jelikož nejde o návod jako takový, tak se klidně ptejte na jakékoli technické detaily, ráda poradím, pokud budu vědět. Plánem bylo především inspirovat k recyklování, tak doufám, že nápad alespoň trochu zaujal. Je fajn, když se dá věcem nový účel a druhý život, člověk z toho má vždy skvělý pocit.

Jo a po původu Gustáva nepátrejte, prostě jsem před nějakým časem dostala pár rámů, které by jinak nejspíš letěly někam do odpadu. A mimochodem, zatím jsem ho schovala – musím se poptat v Retromuzeu, zda ho nechtějí do sbírky…

 

 

1.4.2017 V Tohle zvládnu sama

Kokedamy – výroba

Zrovna v tomhle případě to vyšlo – zvládla jsem to:-) I když s otazníkem, protože není jisté, jak dlouho své nové domácí mazlíky dokážu udržet naživu.

Ale pěkně od začátku – byla to láska na první pohled. První kokedamy jsem záhledla několik let nazpět na Dyzajn Marketu, kde je nabízela sympatická holčina pod svou značkou Zahrada na niti, ale kvůli svým pěstitelským schopnostem a přirozenému talentu na zabíjení pokojových rostlin mě ani nenapadlo si nějakou domů pořídit. Od té doby se počet kytek doma docela ustálil, přestaly „chcípat“ a vlastně mám pocit, že už to se mnou není tak hrozné (a taky mám maminku, která mi občas vynadá a jde kytky zalít, když dorazí na návštěvu).

Nedávno jsem viděla videonávod na výrobu kokedam a to přímo od Zahrady na niti – Lenky, kterou mám v hlavě zafixovanou jako první a originální tvůrkyni kokedam u nás. Tak jsem si řekla, že když ona sama sdílí návod, tak si jednu takovou japonskou mechovou kouli taky zkusím udělat, protože nebudu mít pocit, že někomu „lezu do zelí“. A navíc to v jejím podání znělo jako brnkačka.

Sranda nastala už při dešifrování všech názvů potřebných přísad do substrátu. Zde tedy znovu velmi pomohla Zahrada na niti – článkem s návodem. Postupně jsem naobjednala všechno možné, co by se mohlo hodit:

  • jíl ketotsuchi
  • akadama
  • zeolit
  • ekogrit
  • pemza
  • perlit
  • subsrát na zelené pokojovky
  • substrát na bonsaje
  • a cool hnojivo osmocote

 

Další potřeby: rašeliník se po půl dni zkoumání obrázků na googlu očividně nachází běžně i v lese, takže ten řeší procházka. Mech na obalení substrátu je také běžně k sehnání kdekoli u lesa a jako bonus jsem si vymyslela doplněk v podobě „samorostů“ ze dna vypuštěné přehrady.

Když po měsíci čekání dorazily postupně všechny suroviny včetně jílu ketotsuchi (který je podle mého názoru nejspíš hůř k sehnání než tvrdé drogy), mohla začít operace s názvem vlastní kokedama. Základní substrát jsem namíchala přesně podle návodu v odkazu výše – tedy 4 díly jílu keto, 2 díly substrátu na pokojovky a 3 díly akadamy. Tady nastal malý problém, mám nějak blbý odhad. Vzniklo množství substrátu, že bych mohla kokedamy klidně vyrobit i z obou psů. Takže jsem  začala prohledávat dům a vytipovávat, z čeho všeho krom nakoupeného asparágu a břečťanu by asi tak šla udělat kokedama…

Na každou rostlinu jsem substrát upravovala zhruba podle jejích potřeb, selského rozumu a nápadů na péči z internetu a jo, postupně jsem použila všechny nakoupené věci ze seznamu. A teď už k samotné výrobě.

Nejprve jsem si z namíchaného substrátu  zpracovala hmotu, ze které šlo vymodelovat kouli. Jíl keto dorazil v takové soudržné lehce blátivé formě, takže nebylo potřeba přidávat ani moc vody a je lépe ji přidávat postupně po malých troškách.

Zároveň s tím jsem podle návodu vyndala rostlinu z květináče (mimochodem, původní substrát také napoví, jaké má rostlina potřeby) a kořeny jsem zbavila starého substrátu. Připravila jsem namočený rašeliník, do kterého se kořenový bal obalí – měl by pomáhat zadržovat vodu, ale hlavně vytvoří jakýsi polštář, takže kořeny se při obalování zeminou nepolámou.  A jelikož se ze mě stal „odborník na bonsaje“ (za tu dobu strávenou hledáním všech přísad do substrátu), tak jsem v tuto chvíli mezi kořínky také přidala pár kuliček osmocote. Jsou to kuličky hnojiva, které jsou obaleny přírodní pryskyřicí – ta se postupně narušuje a toto hnojivo by mělo rostlinu zásobit živinami na cca šest měsíců.

Poté jsem substrátovou kouli rozpůlila a vytvořila z ní dvě jakoby misky. Fotila jsem zrovna Hederu (je to břečťan, ale musím se blejsknout nově získanými znalostmi) a té jsem si dovolila namíchat do substrátu perlit i pemzu na odlehčení, takže nakonec substrát nedržel pohromadě úplně dokonale. Takže si klidně představujte hezčí misky ze substrátu.

Pak jsem tímto „miskovým“ substrátem opatrně obalila kořeny rostliny rašeliníkem a modelovala jsem zpět dokonalou kouli. Vlastně to není ani tak náročné, když člověka nakonec napadne připravit si poblíž misku s vodou a pomáhat si při modelování namočením ruky.

Přišel na řadu mech – dle návodu byl přes noc a den venku, aby si nájemníci mohli najít mezitím nový domov. Zde si dovolím další poznatek – jehličí se z mechu vyndavá fakt špatně. Jelikož jsem nasbírala nakonec tunu mechu (tedy přiměřeně k množství substrátu), tak byl z listnatých i jehličnatých porostů a mohu říci, že příště bych se vydala na lov mechu jedině mezi listnáče.

Podle návodu jsem si připravila menší kousky. Začala jsem kouli obalovat a když se mech pořád odchlipoval, postříkala jsem ho vodou z rozprašovače – následně šlo obalování mnohem lépe.

Nejvíce obávaná část – vyvazování. Podle návodu jsem pořídila provázek umělý, i když těžko přenáším přes srdce to, že nelze použít klasický jutový, aby byly kokedamy úplně nejkrásnější na světě. Ale dává to smysl – neustálé zalévání, hnojení a přítomnost vlhkosti by provázek zničily. Zde jsem už žádný návod neměla, ani rozmyšlený postup a tak jsem se do toho prostě pustila po hlavě. Nakonec jsem zvolila po každém omotání provázku kolem dokola udělat uzlík a prostě obmotávat na všechny strany tak, aby nikde nezůstalo žádné větší neomotané místo a postupně s provázkem směřovat nahoru k rostlině. Protože finální uzlík by se měl udělat někde tak, aby při zavěšení byla rostlina ideálně ve vodorovné poloze 🙂

Hotovo! Teorie je, že jednou za týden budu kokedamy namáčet do misky s vodou, aby se nasákly dle své potřeby a mezitím sem tam rosit mech, aby mu bylo dobře a zůstal zelený. Praxe ukáže 🙂

 

Souhrn:

Všichni moji blízcí mají svou kokedamu (bez ohledu na to, zda ji chtěli) – asi nebylo nutné dělat substrát na dvě kokedamy z celého balíku jílu ketotsuchi.

Všech ostatních přísad do substrátu jsou zbytečně velká balení – třeba ekogritu nebo zeolitu mám takovou zásobu, že mi vydrží asi doslova dekády.

Ta velká balení zabírají spoustu místa – z technické místnosti je najednou zahradnický koutek.

Nebylo to levné – kdybych vytvářela jen ty dvě plánované kokedamy, tak by vyšlo mnohem lépe si je objednat hotové (jasně že od zahradananiti.cz)

Jíl ketotsuchi docela barví – už mám 14 dní špínu „za nehtama“ a doufám, že brzy odroste. Je divné chodit mezi lidi, připadám si jako prase. co se nemyje.

Na druhou stranu – vyprávět každému na potkání, že jsem vyráběla kokedamy, se mi zdá divnější, tak to nedělám.

Bylo super o tom napsat článek – možná i já sama začnu věřim tomu, že rozumím pokojovým rostlinám.

 

A ještě závěr: ale stejně to za to stálo, jsou krásné i přes všechny své nedostatky a možná mě konečně naučí pečovat o svoje rostliny. Vlastně myslím, že je miluju. Mým velkým přáním je, aby se jim dařilo úplně stejně jako veškeré té zeleni, co mám na terase v zámkové dlažbě a je prakticky nemožné se jí zbavit.

No a taky bych se měla přiznat, že uplně prvotní plán byl udělat tři kokedamy, ale kapradí bohužel víceméně zesnulo už během týdenního čekání na balíček s jílem keto, momentálně je „napojené na přístroje“ a já stále čekám, zda umřou i ty dva poslední lístky, nebo jestli náhodou…

Jeden z prvních pokusů, jenom stojací…

 

Sukulenty by neměly být úplně vhodné, tak uvidíme co se stane. Každopádně, přidala jsem trochu písku a bude mít delší pauzy mezi zálivkou…

 

Stále si nejsem jistá, zda to dřevo není úplná blbost, ale prostě jsem to musela vyzkoušet…

25.3.2017 V Recenze všeho možného

Recenze fotoobrazu od saal-digital.cz

„To jsem tak objevila na Facebooku možnost zaregistrovat se u firmy saal-digital.cz a čekat, zda mě vyberou a dostanu poukaz v hodnotě 1200 Kč na tisk fotoknihy za sepsání recenze. Když jsem si toho všimla poprvé, řekla jsem si, že chtějí pochvalu a stejně nevím, co by kniha měla obsahovat…“

Tak začínala předchozí recenze na fotoknihu, kdyžtak si ji můžete pročíst tady.

Na další akci  jsem už reagovala bez zaváhání – minimálně jsem chtěla zjistit, zda i ostatní nabízené produkty od saal-digital.cz jsou ve stejné kvalitě a mohu s touto firmou počítat se vším, co budu v budoucnu navrhovat a chtít realizovat.

Tentokrát to tedy byla nabídka na tisk fotoobrazu a vyhrál to opět propagační materiál – panel na stánek na prodejní akce. Jasně, mám spoustu krásných fotografií sebe či mých milovaných oblud, které bych mohla použít, že….

Abych to upřesnila – když fotoobraz přišel a opadlo prvotní nadšení, tak mi došlo, že potřebuji udělat nějakou fotku kvůli recenzi a obraz je trochu větších rozměrů. Co s tím? Nakonec jsem si řekla, že to je skvělá příležitost udělat si „promo“ fotku sebe s obrazem, že si pak i lépe představíte, jak je vlastně velký. Tímto se s Vámi dělím o nejlepší fotku ze všech asi 50 kousků, jsem s ní fakt spokojená. Prostě super promo.

Fotoobraz

Obraz je stejně skvěle zpracovaný jako fotokniha – tisk je ostrý, barvy jsou příjemné a reálné, jak jen se svým nezkalibrovaným monitorem mohu posoudit.  Bylo opět možné vybírat z několika variant zpracování obrazu, a i když mě lákalo plátno či Alu Dibond (hliníková deska), nakonec to vyhrála „Pěněná PVC deska“. A protože v saal-digital.cz mají v nabídce dvě tloušťky – 5 mm a 10 mm – tak pro jistotu ta silnější, přeci jen bude to obraz cestovatel.  Deska na mě působí, že nějaké prodejní akce vydrží, je ostře a přesně říznutá a rohy se zdají být odolné. Je také možnost vybrat si i z několika druhů závěsných systému, ale zde jsem zvolila variantu bez, takže bohužel nemohu posoudit. Dostupné formáty mi přišly dostačující i přesto, že vždycky mám hrozně speciální požadavky na všechno. A mimochodem i na takové případy jsou připraveni – můžete si nechat vyrobit velikost přesně podle sebe.

Již druhým produktem mě tato firma přesvědčila, že to s tím nabízením „produktů nejvyšší kvality“ myslí opravdu vážně a že využívat jejich služby má smysl.

Jsem zvědavá, jak to fotoobraz bude dlouhodobě zvládat na cestách a na akcích – popisek nabídky pěněné PVC desky zněl: „extrémně stabilní a odolná vůči povětrnostním vlivům“, tak se ráda nechám překvapit a když se někde na akci potkáme, budete si moci fotoobraz okouknout i ošahat a posoudit kvalitu sami a jestli mi už teď věříte, že je fakt super, tak zkuste mrknout na Facebook saal-digital.cz a chytit si nějakou z jejich akcí.

 

29.1.2017 V Návody a nápady

Peříčková spona do vlasů

Oprášeno z šuplíku. Příjemnou zábavu při tvoření 🙂

 

Materiál:

  • spona do vlasů – ideální délka spony 78mm
  • průchodky
  • černá polymerová hmota (Cernit)
  • izinky (modrá, tyrkys, fialová – metalické )
  • peří – libovolné, v návodu je použito pštrosí
  • drátek měděný o tloušťce 0,4 až 0,6 mm
  • tekutý polymer
  • lepidlo – doporučuji Patex 100%

 

Pomůcky:

  • texturovací houba
  • textura gumová hlubší (třeba LP)
  • brusný papír hrubý
  • podložka na zažehlovací korálky
  • formičky na vypoukliny či žárovky
  • vykrajovátka – kulaté cca 3 cm průměr a 4 cm průměr
  • nůžky
  • kleště štípačky
  • štěteček
  • vrták či vrtačku
  • řezák a strojek

 

 

Hmotu si projedeme strojkem na druhé nejsilnější nastavení, otiskneme do ní texturu a lehce na ní položíme sponku, poté si rozmyslíme výsledný tvar sponky a podle toho řežeme. Nesmíme zapomínat na velikost sponky a na délku by měl výsledný tvar být v nejkratším místě alespoň o 2 mm delší na každé straně než je spona.

Na takto připravenou hmotu nakapeme izinky, barvy na střídačku, vezmeme štěteček a vytvoříme si tak trochu batiku smícháním jednotlivých odstínů dohromady. Míchat barvy do sebe je potřeba opatrně a při jejich nanášení musíme myslet na to, že nejtmavší odstín ztmaví i ty ostatní. Barvy nanášíme a mícháme tak, aby se dostaly do všech prohloubených míst. Necháme zaschnout.

Mezitím si zpracujeme zbytek hmoty na nový plátek, o něco tenčí – číslo na strojku trojka. Vykrojíme si z něj dva stejné tvary, můžeme použít i vykrajovátko velký trojúhelník, štít nebo plachtu. Tvar si budeme ještě upravovat – důležité je to aby k sobě seděla dobře alespoň jedna strana.

Připravíme si (pštrosí) pero a zastřihneme ho na délku zhruba 5 – 6 cm, očistíme všechny části, které nedrží v kuse a poté přimáčkneme seshora na jeden z připravených plátků. Nandáme druhý plátek a hlídáme si hrany, aby na sebe přesně přiléhaly. Zamačkáme obě vrstvy k sobě, aby se hmota spojila v mezerách mezi peřím.

Ostatní hrany zařízneme řezákem tak, aby byl výsledný tvar zajímavý a o něco menší než první plátek nabarvený izinky.

Připravíme si plátek o síle tři na nastavení strojku a rozdělíme na dvě části. Z první části vykrojíme větší kolečko, nandáme na žárovku a otexturujeme houbou. Druhou část otexturujeme podloužkou na korálky, vykrojíme kolečko a podélně ho rozřízneme.

V tomto případě nás zajímá vrchní odkrojená část. Ta by měla být dostatečně silná, aby držela hezky pohromadě a zároveň v ní vznikla jakási síťka.

Kolečko roztáhneme zhruba na velikost předchozího texturovaného houbou – dírky v kolečku se deformují a stanou se zajímavějšími 🙂

Poté na vrchní stranu naneseme izink štětečkem a počkáme, než zaschne.

Nandáme také na vypouklou formičku či žárovku a to obarvenou stranou dovnitř.

Ustřihneme si drátek dlouhý asi 20 cm a přepůlíme ho, uděláme si malinké očko v prostředku a na něj nabalíme malou kuličku černé hmoty, kterou pak otexturujeme houbou.

Přichází na řadu první pečení všeho co jsme do tohoto okamžiku vytvořili. Upečeme klasickým způsobem – pouze první vrstvu s izinkovou batikou pečeme položenou přímo na sponce do vlasů, aby rovnou držela správný tvar.

Broušení smirkovým papírem ve velkém. Hlavní a největší díl budoucí sponky obrousíme shora tak, až nám zůstanou izinkové barvy pouze v prohlubních po textuře.

Střední díl s peřím poškrábeme pouze několika tahy brusným papírem, stejně tak obě vypoukliny. Nakonec zabrousíme všechny hrany.

Vezmeme si drátek s kuličkou a ustřihneme si ještě jeden kus drátu, dlouhý zhruba metr, ten přeložený napůl spojíme s původním drátkem těsně za kuličkou a začneme z různých směrů obmotávat kuličku. Konce poté zamotáme okolo původního drátku s kuličkou.

Konce poté zamotáme okolo původního drátku s kuličkou.

Stále volné konce původního drátku s kuličkou provlečeme dvěma nejblíže středu ležícími dírkami na vypouklince. Do středu druhé vypouklinky vyvrtáme vrtáčkem dírku a navlékneme ji za zprvní vypouklinu. Stejně tak si uděláme dírky do obou zbývajících připravených kusů. Také je navlékneme na drátky a mezi ně zakápneme lepidlem. Patex schne zhruba 12 hodin, ale aby se zpevnil a mohlo se dál pracovat, stačí odložit připravenou ozdobu zhruba na půl hodiny. Máme tedy možnost po zakápnutí lepidlem ještě chvíli hotové kusy natočit tak, aby se nám líbily.

 

Když je lepidlo zaschlé, vybereme si místo či místa, kam vmačkáme průchodku/y, pokud je chceme s otvorem, předvrtáme o něco menší dírku, než je průměr průchodky. Bez otvoru stačí jen namačkat rukou(neumisťujeme do vypouklin).

Lepidlo naneseme na sponku, přiložíme k ní komplet ozdobu a obmotáme a stáhneme oběma zbytky drátku, tím celou konstrukci zpevníme. Pokud se nepodařilo upéct tvar přímo ke sponce a někde nepřiléhá, můžeme na tomto místě přikápnout vteřinovým lepidlem, které udrží oba kusy spojené do té doby, než zaschne Patex. Necháme zase alespoň půl hodiny schnout.

Pak polymer i sponku namažeme tekutým polymerem a připravíme si tenoučký plátek (zhruba nastavení 7 ) otexturovaný houbou a vytvoříme tak sponce i vkusná „zádíčka“.

Naposledy zapečeme – s Patexem mám odzkoušeno, že není potřeba čekat na úplné doschnutí a v troubě se mu nic nestane. Pokud zvolíte jiný druh lepidla, raději počkejte a nebo vyzkoušejte na nějakém malém kousku scrapu, jak se bude v troubě chovat 🙂

0

Your Cart