ČLÁNKY NA HOUBY: Ryzec syrovinka

Luxusní chuťový zážitek. Určitě už jste někdy slyšeli o ryzcích, dost možná jste je i ochutnali. Syrovinka je ale takovým atypickým zástupcem ryzců. Po rozkrojení nebo jiném poškození z houby teče bílé lepkavé „mléko“ a rozhodně dokáže ušpinit cokoli a pak nejde dolů (nijak a z ničeho) – ale právě to je hlavním nositelem chuti i vůně této houby. Zároveň pokud při zasychání hnědne, máme celkem obstojně potvrzeno, že se opravdu jedná o syrovinku. Rostou během klasické houbové sezóny a bývají super zpestřením každé návštěvy lesa, také jsou jednou z mála hub, do kterých se můžete zakousnout už přímo v lese.

Pojďme si tedy popovídat o tom, co s nimi v kuchyni – jejich použití je velmi omezené, ale i tak se vyplatí je sbírat a jedná se lahůdkovou houbu, která potěší desetkrát více než klasický hřib. Syrovinky jsou typické svou vůní, která je velmi výrazná a prý připomíná slanečky. Já vám mohu říci to, že je hlavně velmi návyková – jak ji cítím, začínají mi téct sliny :-). Jsou všeobecně velmi tvrdé a tepelnou úpravou mnoho nezměknou, to trochu zužuje možnosti úprav. Ale snad nikdy se nám nestalo, že bychom jich našli nebo dostali tolik, že bychom nevěděli, co s nimi.

— Sběr

Syrovinky jsou výjimečné už tím, že je potřeba je sbírat v kuse s celou nohou a neměly by se nijak okrajovat. Hrozí nejen ušpinění všech ostatních hub vydatně vytékajícím mlékem, ale jeho ztrátou také přijdou o část své úžasné chuti.

— Příprava

Klidně na vás počkají den dva v lednici, pokud je necháte vcelku. Jakmile do nich zakrojíte nožem, je potřeba je urychleně zpracovat. Rostou nejčastěji na lesních cestách bez okolních nečistot a v kombinaci se svou tvrdostí většinou není téměř potřeba je čistit. U nás doma jen odkrajuji a likviduji před přípravou spodní polovinu nohy u každé houby.

— Klasika pro gurmány

Prostě na přírodno! V minulosti se dělaly na sucho rovnou na plotně kamen jen s kmínem a solí. V moderních dobách se dělají na pánvi na troše oleje nebo rovnou na sádle, to je ještě o kousek luxusnější. Přidávám jen špetku mletého kmínu a vždy solím až na talíři, abychom nepřišli o šťávu během smažení (které je ve skutečnosti tak trochu i pražení). S pečivem dle chuti a pak se nepoprat o to, kdo to všechno doslova „sežere“. Pro mě lepší jídelní zážitek než steak z nějakého mladého argentinského býčka, beze srandy.

— Kam jinam?

Jak už jsem výše zmínila a i název syrovinka napovídá. Tyto houby se dají jíst za syrova. Moc zkušeností s tím u nás doma nemáme, protože opravdu jich je vždy jen pár kousků a spíše výjimečně, ale existují houbaři, kteří si syrovinku sní přímo v lese během sbírání jen tak, třeba s chlebem. Takhle do extrému bych to úplně nehnala, ale našla jsem nápad na recept, co mě velmi zaujal a zdá se býti zajímavým. Tatarák! Ze syrových syrovinek. Měly by se buď umlít mlýnkem na maso nebo nastrouhat opravdu najemno a to v nádobě – abychom nepřišli o šťávu a pak s nimi zacházet přesně jako by to bylo hovězí. Takže klasika žloutek, trocha worcesteru, sojovky, kečupu a nadrobno pokrájená šalotka. Dochuceno jenom solí. Osobně určitě přidám špetku mletého kmínu a zatím mi vrtá hlavou, proč ani jeden z receptů nepoužíval hořčici, ale to otestujeme a pak dám vědět. Nechtěla jsem lákat na něco, co jsem ještě neochutnala, ale mám strach, že když budu čekat, než to vyzkoušíme, tak ten článek letos nebude a vy neochutnáte ani syrovinky na kmíně. A to by byla fakt škoda!

EDIT: Vyzkoušeno. Vyzkoušejte taky 🙂 Tatarák je chuťově zajímavý. Ale zase rovnou říkám, že hovězí svíčkovou prostě nepřekonal.

— Syrovinky na později…

Za prvé jich nikdy nenajdete tolik, abyste museli tuto otázku řešit. A za druhé – stejně nemá řešení. Nejsou vhodné do klasického nálevu na sladkokyselé houby k zavaření. Usušením přijdete o tu důležitou část v podobě šťávy a ztratí tak chuť a se zamrazením je to dost podobné. Doporučuji tedy zpracovat za čerstva a nesnažit se je uchovávat.

Tak dobrou chuť! A pokud budete chtít víc mykologických informací o syrovinkách, mrkněte třeba zde.

ČLÁNKY NA HOUBY: Sírovec žlutooranžový

V poslední době mám pocit, že ho lze nazývat i „veganským kuřetem“. Jedná se o dřevokaznou houbu, jak napoví i jeho další název – choroš sírový. Můžete se po něm tedy koukat především na kmenech či pařezech stromů, které nejsou v ideální kondici a když už roste, roste ve velkém a takový půlmetrový trs jen tak nepřehlédnete. A vzhledem k tomu, že nemá moc blízkých příbuzných, stačí při jeho sběru jen jediná rada – sbírejte pouze z listnatých stromů. Jeho jediný blízký příbuzný roste právě na jehličnatém dřevě a tak se úspěšně vyhnete záměně. Samozřejmě pokud Vám ho někdo doručí domů nebo máte možnost zakoupit – neváhejte. Jedná se o chuťově atypickou houbu, která je i krásně voňavá a díky velkým kusům se s ní i dobře pracuje v kuchyni.

Jeho období růstu bývá od začátku května až do podzimu – pokud máte štěstí, můžete si na něm tedy pochutnat ještě před sezónou hřibovitých hub. Mezi houbaři se traduje mnoho názorů na to, odkud je nejchutnější – prý z ovocných stromů jsou sírovce mnohem lepší než z běžných stromů a chuťově vůbec nejhorší mají být z dubů a jiného „tvrdého dřeva“. Sírovec si doma dopřáváme již několik let a nemyslím, že zrovna druh stromu je rozhodující faktor – mnohem důležitější je to, zda sírovec utrhnete mladý a krásně šťavnatý, nebo jestli ho objevíte později. Starší kousky totiž ztrácejí šťavnatost a tvrdnou.

— Příprava

Vcelku zábavná a rychlá část vaření, pokud máte sírovec z větší výšky než z pařezu u země. Pokud máte to štěstí, houba nebývá červivá ani obsypaná slimáky a většinou v ní nic nežije – pokud je šikovně odříznutý ze stromu, v podstatě můžete začít hned vařit. Pokud je zrovna od stromu odříznutý i s kousky kůry, tak je vypreparujete celkem jednoduše. Horší bývají ty kousky od země, když tenhle houževnatý kousek spokojeně proroste vším, co potká, a vyndáváte z jedné houby třeba třicet stébel trávy, kamínky, drobné větvičky a podobné poklady.

Tady si musíme říct základní věc – je potřeba nějak určit čerstvost. Pokud se vám bude zdát jen trochu tvrdý – nepřijde vám, že ta voda z něj skoro teče, jak je šťavnatý, doporučuji vždy pokrájet na požadované kusy a patnáct minut povařit v hrnci ve vodě – klidně i ochucené, nebo rovnou ve vývaru. Když od nás tchánovci dostali první kousek a obalili si řízky rovnou, nějak nechápali, co na tom máme, když to bylo tvrdý jak podrážka 🙂

— Klasika, která neomrzí

V případě sírovce je pro mě klasika řízek – normální placatý velký řízek (na rozdíl od ostatních hub) – jako z kuřete. On svou chutí to maso i lehoučce připomíná a právě proto je tak oblíbený mezi vegany. Klasický trojobal vám asi popisovat nemusím, ne?! Zde jen připomenu, že sázka na jistotu je vždycky předvaření (můžete do vody přidat i zeleninový vývar), okapání a teprve potom obalení a smažení. Jako příloha se hodí cokoliv, na co jste zvyklí k řízkům. Můžete povařeného sírovce obalit i v těstíčku a nebo třeba naložit do marinády a zvolit tak přírodní řízek.

— Borec do omáček

Já jako vím, že tohle se dá napsat o každé houbě – ale většina se jich hodí úplně jinam a chutnají úplně jinak. Mezi všemi houbaři, co sírovce znají, je snad nejoblíbenější omáčková příprava v podobě kari nebo guláše. Já obvykle dělám kuřecí smetanové kari a zde stačí vyměnit kuřecí za sírovce a je to. Hodí se do všech omáček, kde chcete mít jakoby zachované „kostičky masa“ – zatímco ostatní houby jsou měkké a špatně po vaření drží tvar, sírovec zůstane takový, jaký si ho nakrájíte. A díky své na houbu opravdu zvláštní chuti se nemusíte bát ho použít všude tam, kam dáte běžně kuřecí maso.

— Pečenáče taky nejsou k zahození

Moje nej nej nej úprava sírovce! To si prostě nakrájíte předvařeného sírovce na malé kousky (kolem 2 cm velké) a obalíte je do klasiky – mouka, vajíčko, strouhanka. Do vajíčka můžete přidat kromě soli i špetku mletého kmínu a tymiánu. Připravíte si jich hromadu, všechny osmažíte a budete se nenávidět za ten nápad se do toho pouštět… Mezitím si připravíte nálev „na okurky“ pro zavařování, který já dělám podle strejdy Pepíka s poměry: 1,95 l vody a 0,75 l octa, 180 g cukru, 100 g soli a k tomu 15 tablet sacharinu. Do nálevu přidávám i hořčičné semínko, ale před použitím na pečenáče si ho přecedím – přidejte dle chuti. S hotovým nálevem a osmaženými miniřízečky se můžete pustit do plnění sklenic, kam nandáte s řízečky i pár miniplátečků syrové cibulky, případně špičku chilli papričky. Do skleničky houby nemačkáme jako sardinky – nálev se do trojobalu vsákne a když je moc namačkáte, budete mít sušenáče místo pečenáčů (jíst se to dá, ale není to úplně delikatesa). Při plnění si ještě dejte pozor, ať je nálev až nad houbou, pak už jen zavaříte běžným způsobem. Následně už jen hlídejte, aby vám to ostatní členové domácnosti všechno „nesežrali“ během dvou dnů, když s tím bylo takové práce 🙂

— Kam jinam?

Tady budeme u sírovce rychlí – když s ním budete zacházet jako s kuřecím masem, neuděláte chybu. Tečka! Hezky se tím vyloučí i všechny takové ty omáčky pod maso – protože přece nedáváme pod maso další maso 🙂

Při tepelném zpracování na přírodno sírovec chytá výraznou barvu do oranžova

— A když si chcete schovat kousek falešného kuřete na později…

Přiznám se, že jsem sírovce nikdy nesušila a můj selský rozum mi říká, že to není dobrý nápad. Třeba se pletu, ale vzhledem ke všem odlišnostem od klasických hub mám velké pochybnosti o tom, co udělá při zpětném namočení a zda dostatečně změkne. Nicméně z okolí taťkových kamarádů mykologů jsem slyšela o sušení a namletí, kdy ho pak používají jako houbové koření. Za to Vám ale ruku do ohně nedám, protože to nemám sama vyzkoušené.

Takže zůstává moje oblíbená klasika a hlavní důvod, proč občas skoro brečím, že se nám domů nevejde další mrazák – zamrazení! Veškeré houby k zamražení připravuji obvykle stejně – krátkým podušením na másle nebo oleji a podle nálady je už i ochutím svou oblíbenou klasikou tymián a mletý kmín, což sírovec hezky snese a je to moje varianta na přípravu drobných kousků do omáček a podobně. Ale díky té své kuřecí chuti i konzistenci z něj lze zamrazit i řízkové kusy a ty doporučuji spíše předvařit ve vodě se zeleninovým vývarem.

Tak dobrou chuť! A pokud budete chtít víc mykologických informací o sírovci, mrkněte třeba zde.

ČLÁNKY NA HOUBY: Kačenka česká

Sice jste o ní možná ještě neslyšeli, ale o jejím blízkém příbuzném – smrži – už určitě něco víte. Stejně jako smrž je to houba velmi chutná, vzhledově se mu i podobá (patří do stejné čeledi) a sbírá se také na jaře. Patří mezi první houby, kterými se zahajuje houbařská sezóna. Ráda bych napsala, kde roste a i to tuším, ale u nás jsou pravidelně s donáškou až do domu… a pravda je, že si na sbírání mnoho houbařů netroufne. Dají se i koupit a možná třeba také někdy dostanete od nějakého zkušeného houbaře pár kačenek na ochutnání…

Pojďme si tedy popovídat o tom, co s nimi v kuchyni – ač je jejich vzhled na první pohled trochu netypický a pro někoho i ošklivý a připomínající „mozek“, jedná se o nádherně voňavé houby, které jsou mezi kuchaři považovány za velmi luxusní surovinu. Sami o sobě mají výraznou a velmi specifickou chuť, kterou u běžných hub budete hledat jen těžko – díky tomu jich při vaření nemusíte používat kila a jídlo přesto bude chutnat výjimečně.

— Příprava

To je podle mého názoru nejhorší část – ta, která může lehce odradit od zpracovávání těchto pokladů. Vrásčitý klobouk kačenky má tendence do sebe nachytat neuvěřitelné množství nečistot. Pokud budete houby zpracovávat tepelně, není to taková tragédie a pořádná sprcha v cedníku problém vyřeší – pak už je potřeba je jen zase pořádně vysušit. Ale pokud vám zrovna na stole přistála půlka košíku a chystáte se část sušit, je namáčení hub celkem nežádoucí. Připravte se tedy na práci archeologa, vezměte papírové utěrky a štěteček a můžete se pustit do práce! Až vás to přestane bavit, věřte, že je můžete odložit na den nebo dva do lednice, v klidu tam na vás počkají.

— Klasika, která neomrzí

Jestli si chcete opravdu vychutnat plnou chuť kačenek, v jednoduchosti se skrývá pravá rafinovanost. Očištěné kačenky rozpůlené na půlky jen lehce osmažíte na másle, přidáte špetičku kmínu a tymiánu a zázrak je na světě. U nás každý rok první várka kačen skončí vždycky takto, jen s nějakým lepším pečivem a jsme tak nejšťastnější na světě. Jen drobná poznámka – vždy solím až na talíři, abychom nepřišli o šťávu během smažení.

— Jarní duo, které si rozumí

V podstatě jsem chtěla napsat, že kačenky se skvěle doplňují s medvědím česnekem, ale v posledních dnech jsme měli možnost je ochutnat i s chřestem a to také nebylo vůbec zlé! Realita je taková, že tyhle sezónní potraviny k sobě jdou skoro vždy. S medvědím česnekem jsou kačenky naprosto úžasné v mém kroupoto/rizotu. V podstatě se můžete podívat zde do receptu na česnekovou variantu a udělat si ho podle ní. Jen je potřeba nechat kačenky zazářit, opatrně dochucovat a můžete klidně vynechat i slaninu, nebo dát jen velmi malé množství.

— Omáčka? Může být!

Jednoduše můžete vykouzlit i smetanovou omáčku, která se hodí naprosto ke všemu. Začneme šalotkou – tu na másle „zesklovatíte“ a přidáte na větší kousky nakrájené kačenky. Po chvilce restování zjistíte, že vlastně dusíte – v té chvíli přidáte pokličku a ztlumíte teplotu. Po další chvíli zalijete trochou bílého portského, trochu hodně hustého hovězího vývaru a silnou smetanu – alespoň 30 %. K dochucení pak používáme už jen sůl a trošičku pepře, kačenky hezky vyniknou. Při vaření postupujte podle zvyklostí, pokud chcete omáčky více, můžete i zahušťovat – to my neděláme. Hotová omáčka je naprosto dokonalá téměř ke všemu. Hezky si rozumí s brambory v jakékoli úpravě, neuděláte chybu ani s gnocchi. Z těch našich opravdu povedených večeří doporučujeme kombinaci s pečenou panenkou nebo zeleným chřestem. Varianta klasické omáčky ke knedlíku určitě také neurazí, ale nám to vždy přišlo jako škoda kačenek…

— Kam jinam?

Troufám si říct, že kamkoliv! Houby pod maso, jako doplněk různých směsí. Určitě by byl výborný i kačenkový krém nebo třeba klasická smaženice – ale na to jich není nikdy zbytečně mnoho. Základním doporučením je, nikdy nekombinovat mnoho aromatických surovin a nechat kačenky vyniknout – s dalšími výraznými surovinami si rozumí ideálně ve dvojicích. Třeba troška česneku hezky podtrhne jejich chuť, ale už se pak nehodí třeba k vývaru. A mimochodem skvěle fungují třeba se slaninou! Z klasických houbových evergreenů nedoporučuji snad jen houbové řízky, protože díky vrásčitosti kloboučků byste jedli jenom mouku se strouhankou.

— A když si chcete schovat kousek jara na později…

Kačenky evidentně snesou veškeré úpravy na konzervování. Podle internetových diskuzí jsme vsadili letos hlavně na sušení, kdy je důležité je před dalším použitím na několik hodin namočit a kačenky se pak vrátí téměř do původního stavu a můžete si s nimi dělat, cokoli se vám zlíbí. Při sušení si zachovají svou specifickou vůni a ušetří vám spoustu místa při skladování – i když na tu hromádku, co zbude po několikahodinovém čištění, je pak trochu smutný pohled. A protože jsem opravdu závislá na svém rizotu, máme momentálně i dva pytlíky kačenek v mrazáku – veškeré houby k zamražení připravuji stejně – krátkým podušením na másle nebo oleji a podle nálady je už i ochutím svou oblíbenou klasikou tymián a mletý kmín – při dalším zpracování jen vytáhnete pytlík z mrazáku a přidáte na předsmaženou šalotku.

Tak dobrou chuť! A pokud budete chtít víc mykologických informací o kačenkách, mrkněte třeba zde.

Pohledový beton v interiéru

Miluju beton – sice je to v posledních letech možná až trapně moderní (čti: chce to mít každý a já obvykle nechci mít to, co má každý), ale je to prostě úžasný povrch a vzhledem k šedým odstínům je kombinovatelný prakticky se vším. Navíc existuje i betonová stěrka, která vytvoří na jakékoliv zdi (i na sádrokartonu) texturu litého pohledového betonu. No a s touhle myšlenkou přišla už kamarádka architektka před dobrými osmi lety, přiznám se ale, že jsem se v té době bála všech možných komplikací, které by mohly nastat, a vymalovat si doma válečkem mi přišlo jednodušší.

Jak utíkal čas, pomalu jsem na betonové zdi ve svém domově zapomněla – až do loňského roku, kdy bylo potřeba vyřešit vymalování celého domu, „aby bílá bílá zase byla“. Při přemýšlení nad malováním se myšlenka na povrch z betonové stěrky vrátila a tentokrát se odmítla vzdát. Samozřejmě máme už zdi hotové a i přesto, že nemáme luxusní vilu, kde si můžeme dovolit celé místnosti s betonovým vzhledem a s minimalistickou elegancí, tak jsem s úpravami interiéru velmi spokojená. A nejen to, nebylo to vůbec tak náročné jak jsem se obávala.

Rozhodla jsem se Vám tedy sepsat pár řádků – pro ty z vás, kteří jste si vždy přáli betonový povrch vlastnit a měli strach, že vám k tomu chybí ta vila nebo se báli obtížnosti realizace, chci těmito řádky říct – není se čeho bát, hezky může vypadat i metrový kousek zdi v malém prostoru a když jsem to na tu zeď zvládla nandat já, vy to zvládnete taky!

V podstatě budete potřebovat oproti běžnému malovaní jen pár drobností navíc – krom sady na betonování je potřeba už jen pořídit hladítko, benátské hladítko (je menší a pohodlnější) a zednickou lžíci. Nejsou to žádná sprostá slova a seženete to v každém hobby marketu.

Já jsem se rozhodla objednat hotovou sadu betonové stěrky, která obsahuje tři věci (od této chvíle zřejmě začínám dělat reklamu firmě www.dekorativni-omitka.cz, protože nabízejí celou tuto sadu v kuse a můžete tak nakoupit najednou a v množství, které vám k sobě vyjde): základ (stejně jako penetrace před malováním), samotná betonová stěrka (můžete vybírat z více odstínů) a nakonec lak, který vytáhne efekt betonu a zajistí omyvatelnost.

1) základ/penetrace – jako při klasickém malování si oblepíte zeď ochranou páskou v místech, kde má beton končit a podklad natřete tímto základem. Jediný rozdíl je v tom, že je hustější než klasická penetrace a je potřeba používat štětec místo válečku – jako bonus to znamená i to, že nekape všude po podlaze.

2) betonová stěrka – od výše zmíněné firmy dorazí v kýblu už rozmíchaná a tak si nemusíte lámat hlavu tím, jak hustá má směs vlastně být. Po promíchání obsahu kýble a případném lehkém doředení si nandáte trochu stěrky na hladítko a to přiložíte ke zdi a jemně přimáčknuté posunujete (mě nejvíce vyhovují tahy odshora dolů). Pokud začnete uprostřed zdi, tak než se dostanete ke krajům, získáte v ruce jistotu a najdete si ideální polohu držení hladítka, která vám bude vyhovovat. Dávají se dvě vrstvy – takže vám poradím rovnou: není zločin, když ta první nevypadá úplně pohádkově, záhy totiž zjistíte, že druhá vrstva nedostatky té první dokáže dost obstojně schovat. Po aplikaci druhé vrstvy počkáte hodinku, vezmete na pomoc rozprašovač na kytky a pak můžete „vyhladit“ nedostatky, či naopak nějakou část „zdrsnit“, aby byla více reálně betonová. Postřeh za milion – pokud vám kousek upadne na nezakrytou podlahu, nechte zaschnout a pak odloupněte – je to rychlé a nemáte pak beton rozmazaný po celé podlaze 🙂

3) lak – to je vlastně taková hustá bílá věc, která vypadá trochu jako lepidlo na tapety. Jakmile zaschne stěrka pořádně (přes noc), stačí vzít hadřík a celou zeď poťupat touto bílou věcí a hadříkem rozmazat. Pokud budete mít chuť na beton v kuchyni či koupelně, lze tento krok ještě dvakrát zopakovat a máte z toho téměř dokonale omyvatelný povrch. Ruku do ohně za to nedám, protože to není to naše využití, ale vzhledem k tomu, jak omyvatelná od nečistot je naše zeď po jedné vrstvě, tak tomu věřím.

***

Chtěla jsem psát detailní návod, ale je jich všude tolik, že tyto postřehy podle mého stačí. Kdyžtak můžete mrknout přímo na web www.dekorativni-omitka.cz a nebo si kouknout na nějaké video na YouTube. Pokud budete mít jakékoliv dotazy, ráda zodpovím. Možná taková poslední maličkost, která mě překvapila – vše na fotkách je zrealizováno z necelých dvou kýblů stěrky a zhruba třetina kýble mi tu ještě čeká na další použití, s penetrací rozhodně není potřeba šetřit a lak v pohodě vyjde na celý povrch v několika vrstvách.

A přichází na řadu největší bonus tohoto článku – posílala jsem fotky i s komentářem o tom, že mě příjemně překvapila jednoduchost realizace prodejci, a mám pro vás perfektní dárek! Dostala jsem pro vás slevový kód na nákup ve výši 5% – pokud se tedy rozhodnete, že si uděláte betonovou zeď také, tak stačí k objednávce zadat kód „beholdesign“ a máte to o kousek levnější. A já bych byla ráda, když mi třeba zašlete i fotky realizace pro inspiraci 🙂 Jedna věc je koukat na profi realizace odborníků a druhá ta, co si dokážeme vytvořit my sami vlastníma rukama 🙂

Betonu zdar!

 

Kréta za časů korony

Tentokrát jsem vážně váhala, zda ten cestopis psát, protože naše doporučení se nemusí zakládat na reálném obrazu tohoto ostrova (pláže, kde jsme byli sami, mohou být za normální situace plnější, například) a za druhé – poprvé ve svém dospělém životě jsem vycestovala někam s cestovkou, tak nemám ani doporučení na ubytování a tipy na restaurace… Ale nakonec vyhrála varianta přeci jen něco sepsat – když už to nikomu nepomůže, tak si jednou rádi připomeneme, jak moc fajn výlet to byl.

 

Od začátku letošního roku nám žádné cestování nevychází, vím, že nejsme sami… ale přesto si postesknu 😀 Nejprve jsme měli v plánu utéct před mrazy na Srí Lanku, stihli pořídit vybavení i očkování a muž nakonec nedostal dostatečně dlouhé volno. Zkrouhli jsme plán na týdenní Jordánsko a měli tentokrát už i hotový itinerář (nakoupené letenky,…), protože je to země, kde jsme toho chtěli vidět opravdu mnoho – ale pro změnu těžce onemocněl pes. No a pak už se vezla všechna ta skvělá opatření, přestalo se létat a dál už to všichni znáte. Nějak se nám stále nedařilo realizovat ani prodloužený víkend v Rakousku na alpských jezerech a najednou byl podzim. Se mnou to začalo být asi už k nevydržení a tak se muž rozhodl, že přece jen někam vyrazíme.

Ani milované Maroko my na tomto výletě moc nechybělo – cesta na Agriomandra beach

Vymyslet, kde se vykoupat na přelomu září a října v Evropě za stavu korony, nebyla zrovna sranda – vyhrály to řecké ostrovy, které jsou dostatečně na jihu a podle průměrných teplot se zdály ideální. Navíc Řecko pro nás bylo bez testů. Letenky s Ryanem jako vždy bohužel tentokrát nevyšly – Korfu či Rhodos vycházely kolem sedmi tisíc pro jednoho. A tak jsem ze zoufalosti začala koukat i na nabídky cestovek – situaci zachránila Kréta na týden s all inclusive stravováním za 8 tisíc pro jednoho. Jen škoda, že Řecko zavedlo testy asi tak den po zaplacení zájezdu a tak čtyři dny před naším odletem. Trochu nám zavařili, co si budeme povídat. Všichni máte jistě v hlavě takové to klasické – test trvá 48 hodin, test na cestování nesmí být starší než 72 hodin – o tom, že má být výsledek v angličtině a má na něm být uvedený cestovní doklad snad raději ani nemluvit. Tak po trošce hysterie a pořádném hledání nám nezbylo nic jiného, než před odletem zajet na výlet do Prahy a za testy si připlatit (Dům světla – umí odeslat výsledek mailem v podobě potřebné pro cestování).

Asi na ty ultra last minute nejsme s mužem ani jeden, ty nervy, když jsme ještě 24 hodin před odletem nevěděli, jak testy dopadly, docela zvedly adrenalinový zážitek z dovolené. Nicméně vše dobře dopadlo, dostali jsme svoje řecké QR kódy a dovolená mohla začít. Že začne přesně tak, že nám bude někdo hned po příletu zase někam strkat špejli, jsme tušili – jen k našemu překvapení v rámci „namátkového testování“ vybrali náhodně celé letadlo. Pak hurá vyzvednout auto a po třetí(!) informovat cestovku, že prostě s jejich zájezdním autobusem nemáme zájem cestovat a znovu to pro ně byla novinka 😀 Auto ještě doplním, veliká spokojenost – od Anna cars, rezervace přes mail a cena velmi slušná a recenze také.

Víte vy co? Tenhle článek by se měl jmenovat – odpovězte mi někdo prosím na otázku, proč někam jezdíte s cestovkou?! Příjezd na hotel se čtyřmi hvězdami ve Stalidě – no, pokoje budou asi tak za tři až čtyři hodiny, zatím se nějak zabavte. Jako vážně? Nám to bylo v podstatě jedno, bágly jsme měli v autě… Další informace, večer v šest je schůzka s delegátem – měli byste všichni přijít. Podtrženo sečteno z toho vyplývá, že z prvního dne dovolené nemáte vůbec nic. A na té schůzce se také nic nedovíte – teda pokud nemáte zbytečných 170 euro na osobu na výlet na pár hodin na Santorini…

Přímo pod hotelem

Od té doby už jsme si ale dovolenou zařídili podle svého a cestovali jako vždy. Jediné, co bylo trochu smutným zjištěním bylo to, že vzdálenosti na ostrově díky „kopcovitému“ povrchu trochu nekorespondují s časem, za který jsme zvyklí je u nás ujet. V praxi to znamená, že z našeho ubytování ve Stalidě (cca. 30 km východně od Herákleionu) to na západ ostrova se známými turistickými cíli jako Balos Beach, Efalonisi či údolí Samaria bylo kolem 200 kilometrů – ale přes 4 hodiny jízdy autem. Na mapě těch 200 km vypadalo realizovatelně, v praxi už nikoliv. Nedoporučujeme to zkoušet 🙂

Moje hotelová láska na první pohled!

Po dni stráveném u hotelu na útesech se šnorchlem (alespoň s tím, že ostatní zde ubytovaní dali přednost písečné pláži o kus dál) jsme na druhý den byli už vyloženě natěšení někam vyrazit. V podstatě už cestou do hotelu jsme zjistili, že celý plán výjezdů na západ ostrova ztroskotal a tak jsme vlastně celý týden improvizovali – první výlet vyhrála Matala, městečko hippies. Tedy vlastně historická památka. Jeskyně vytesané do útesu jsou tam prý již od neolitu – pak byly používány jako hrobky a jako poslední se do nich nastěhovali hippies, které z nich následně vyhnala policie v doprovodu kněze a nakonec místo oplotili a začali vybírat vstup za jeho návštěvu. Taková ta klasika. Ale to, že zde hippies strávili spoustu času a někteří dodnes tráví, je tu znát. Vyloženě malebné místo, které za návštěvu rozhodně stálo. Jo a mimochodem – pod poslední restaurací na druhém útesu zátoky je skvělá jeskyně s houpací sítí!

Odtud co by kamenem dohodil… a nějakou tou oklikou přes hodinu objel všechny kopce okolo… byl náš první objevený ráj na zemi! Krassas beach! Při jízdě s navigací vás to vyhodí trochu uprostřed pustiny a máte pocit (ehm, strach je přesnější slovo), že jste docela vysoko nad mořem a že při cestě dolů nebo nahoru umřete v tom horku. Ale cesta dolů na pláž je na pět minut a převýšení docela v pohodě… A už jak jsme scházeli dolů, tak jsme viděli dlouhou, ale jako fakt dlouhou písčitou pláž. Bez jediného slunečníku, bez jediného vorvaně a bez živé duše. To byl ten první moment, kdy jsem si uvědomila, že Krétu nejspíš miluju! Ve vodě na dně skály a kameny, takže možnost se šnorchlem pozorovat brebery. Možnost válet se na písku a především neřešit nikoho okolo.

Další den jsme se otočili směrem více na východ ostrova od našeho ubytování a vyrazili vstříc potopenému městu Olous a pláži Kolokitha beach. V půjčovně nás upozorňovali, že pojištění auta platí pouze na silnice a že nemáme jezdit na „dirt roads“, ale upřímně, nebyli jsme jediní, kdo dojel až na malý ostrůvek autem. Cesta tedy byla sama o sobě adrenalinovým zážitkem, ty chvíle, kdy vidíte buď před sebou nebo po straně jen modrou barvu moře a už se vidíte, jak padáte dolů… ale stálo to za to! Jestli si nějak představuji podle fotek Efalonisi, tak jako větší Kolokithu. Pláž je celkem malá a ještě ke všemu na ní bylo pět lidí! Takže na první dobrou zklamání, že ji nebudeme mít jen pro sebe. Jenže nejjemnější písek, co jsem kdy viděla, a po prvním nasazení brejlí a proplavání kolem útesů absolutní wooow efekt. Ty lidi, co se jedou jen okoupat, vůbec neví, o co přichází. Neskutečně nádherně zvrásněné dno, hejna ryb a čilý život i jiných breber. Také tam na útesu byli takový ti barevní vodní slimáci, co znám z filmů, byli fakt hezcí a měla jsem radost, že něco takového vidím v Evropě. Alespoň do té doby, než jsem jednoho ukázala muži, on mi řekl, že jsou to určitě nožičky a nakonec zjistil, že jsou to sice roztomilí, ale pěkně velcí jedovatí červi 😀

Na každém místě se velmi měnil ráz celé krajiny – Kolokhita beach

Až budete mít jako já romantickou představu o potopeném městě Olous a budete si představovat, jak se šnorchlem proplouváte bájnou Atlantidou… tak na to zapomeňte a rychle 😀 Nakonec jsme ve vodě ani nebyli, protože už shora bylo vidět až na dno a krom zbytků obvodových zdí tam prostě nic nebylo. Ale na procházku kolem starých větrných mlýnů to bylo vlastně moc hezké. Odtud jsme se nechali nalákat na světoznámou částečně přírodní památku Agios Nikolaos, město s bezednou zatopenou dírou uprostřed. Zde se hodí klasické cimrmanovské – ale když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín….No jasně, je to jáma. Zatopená. Je velká. Dá se doprostřed města zajet na lodičce, jako jo, to je fajn. Jenže krom skály, která strmě kouká nad hladinu to zase žádná extra podívaná není. Navíc všude okolo vás už lákají chytači do restaurací na své nejlepší meníčka. Část města je pořádně do kopce a je velmi malebná. Zde jsme prohledali hodnocení restaurací a rozhodli se výlet sem alespoň vylepšit pořádným jídlem. Vyhrála to restaurace Giomo přímo nad skálou trčící z bezedné jámy. Přímo od stolu nádherný výhled, jídlo naprosto luxusní a krásný servis v podobě předkrmu, zákusku i drinku k jídlu zdarma z tohoto města udělal moc příjemný zážitek. A protože jako vždy stíháme co nejvíc míst najednou, rozhodli jsme se odtud pokračovat východně na další pláž s trochou výšlapu a slibovaným soukromím – Agriomandru.

Jen 30 kilometrů vzdálená pláž byla dalším úžasným zážitkem dne i přes zatažené nebe. Olivovým hájem se dá dojet přes „dirt road“ až k soukromé bráně a obrovskému výběhu pro ovce a kozy. Zde se dá trochu krkolomněji zaparkovat a přeložit si ceduli – průchod dovolen, prosíme zavírejte bránu – po rozluštění cedule jsme měli velkou radost, protože to chvíli vypadalo, že zde náš výlet skončil. Procházka stádem ovcí a koz, následně kaňonem dolů k moři byla dlouhá asi 1,5 kilometru a byla naprosto úchvatná sama o sobě – rudá zem, ožvýkané dramatické keře, výhledy na hory! Dokonce jsme potkali pana majitele, jak obstarával zvířátka, a mile jsme si zamávali. Ale pravé překvapení čekalo dole na pláži! Byla osázená tamaryšky a ve stínu toho největšího byl obrovský mramorový stůl, o kousek dále velká černá kuchyně s grilem a vše připraveno k použití. Tady jsme si hned říkali, že vyrazit na Krétu jen s batohem, tady je jasné přespávací místo. Samozřejmě jsme tu také byli sami. Ideální. Tohle místo jednoznačně stálo za zpáteční výšlap kaňonem nahoru. Celou atmosféru pak dokreslují cinkající a mečící kozy, které jsou různě po stěnách kaňonu.

Po návratu jsme na další den naplánovali zážitkovou trasu ve stylu– hej oni na Krétě žijou tuleni, to musíme vidět! Našli jsme pláž Ammoundi u města Sfakia, kde jakože „hnízdí“. Vesele jsme se pohádali, že na Krétě v žádném případě nežijou perutýni – ale já je prostě při hledání na nějaké fotce viděla a muž se mi smál, že je to blbost… A rovnou jsme si připravili další dva cíle vhodné na šnorchlování, to kdyby náhodou tuleni nevyšli – byla to druhá Ammoundi pláž u Plakias a jako třetí pláž Skinaria o kousek dál. Tuleni se tak stali naším nejzápadnějším bodem navštíveným na ostrově a celých krásných 160 km jsme jeli přes tři hodiny, ale nádherná cesta, to se musí nechat. Serpentýny na Mallorce se nám najednou zdály celkem malinkaté! Kolem soutěsky Imbros naprosto dechberoucí krajina a stádo koz rozložené v prostředku silnice ve stínu hor s výrazem „se*u na tebe“ se nakonec poněkud nabroušeně zvedlo a kozy pár metrů popošly, abychom mohli projet. To byl zážitek sám o sobě.

Google navigace nás o pár desítek kilometrů dále pěkně vyděšené zavedla do nudistického centra (Vritomartis Naturist Resort), kterým jsme ale jen projeli a za dobrých 150 metrů už bylo parkoviště s hezkou cestou z útesů dolů k pláži. Pláž neskutečně krásná, prázdná a s velkou jeskyní…Kam jsem se samozřejmě já jako první vrhla na tuleně a byla jsem smutná, že nebyli doma! Ale šnorchlování v jeskyni a jejím okolí bylo skvělé. Když jsem tak později seděla na pláži a zamýšlela se, tak asi bylo dobře, že tuleni zrovna byli jinde. Při průměrné váze 300 kg a délce přes dva metry a když započítám, že jistě umí plavat líp než já…vlastně by bylo celkem nemilé je vyprudit, že jim lezu do baráku a ještě s baterkou 😀 Užili jsme si tam skvělé dopoledne na písčité pláži a místy s oblázky – nádherně oblými a placatými, že jsem takové viděla poprvé v životě (ano, chápete správně…když člověk neletí s Ryanairem, může si domu přitáhnout i dvě kilča kamení) a když postupně přibylo na pláž dalších šest lidí, rozhodli jsme se posunout a stihnout i další dvě plánované. Každopádně sem také určitě chcete!

Druhá pláž Ammoundi u města Plakias nebyla vzdálená ani 50 km (čti přes hodinu cesty) a směrem jsme se pomalu vraceli na východ, takže byla vlastně při cestě. Parkování přímo na pláži s malým a milým barem. Krásný písek, pláž relativně velká – ale už se slunečníky a lidmi. Takže nic moc pro nás, nicméně zde kempovaly asi tři karavany a to si zase umím představit docela dobře – takovéhle probuzení s výhledem. Takže doporučení na přespání číslo dva – dokonce na pláži někdo stanoval, kdybyste měli plány se spacákem. Na pláž vtéká nějaká sladká voda, spíš jen potůček, ale s viditelností na šnorchlování to dělá docela brajgl. Po hodince lelkování jsme se tak přesunuli na poslední pláž ze seznamu – Skinarii. Zase slunečníky, sem tam i nějaký ten člověk a restaurace – pardon taverna kousek od pláže. Co bylo zvláštní a moc hezké, útesy byly černé a moc hezky kontrastovaly s pískem a vodou. Zde jsme vydrželi téměř do západu slunce a jenom bych vám jako chtěla říct, že na téhle pláži kousek od břehu žije rodinka perutýnů – těch co na Krétě rozhodně nežijou 😀 Jen je blbý to, že já je neviděla, protože jsem se už sušila na břehu! Ale viděla jsem cca. čtyřvteřinové video, které muž natočil s vybitou kamerou 😀 Jet kvůli této pláži (ani té předchozí) přes tři hodiny cesty se nevyplatí, ale ta první za ten výlet rozhodně stála.

Skinaria beach – zase nádherné útesy

Další den jsem si dovolila vybírat cíl cesty já – v podstatě poprvé sama a taky naposled. Na Krétě jsou dva palmové háje na břehu moře, já vybrala ten, co měl být méně turistický, protože cestou měl být ještě zajímavý klášter a hezký fotogenický starý most. Jméno údolí je Preveli. To, že jsem po cestě našla informaci o tom, že jim v roce 2010 vyhořel, jsem raději muži ani nesdělovala. On se těšil, že se tam do moře vlévá řeka a že bude šnorchlovat v řece….Všechno vypadalo ok – parkoviště 500 metrů od palmového háje, jasně značená cesta a čas cesty pěšky 10 minut…To jsme zrovna v polovině cesty byli asi tak 5 kilometrů od Lidlu, ve kterém jsme se naučili kupovat svačiny při výpravách na západ ostrova…a měli odbočit do prava, muž koukal jestli vlevo všechno v pohodě a jel dál. Bohužel Řek před námi situaci vyhodnotil trochu jinak a dál nejel. Ehm. To byla ta chvíle, kdy se ukázalo, že fakt není zbytečné platit při cestách pojištění auta s plným krytím. Naše světlo během jedné milisekundy udělalo papá, ohnul se nárazník i boční plechy a vypadalo to v podstatě příšerně, i když to bylo asi tak hlasité, jako když otevíráte plechovku s pivem.

Chcete vědět, co to znamená mít fakt kliku? To je, když z auta, které jste nabourali uprostřed ničeho, vyleze Řek, podívá se na škody na svém autě a přijde se zeptat – tak co s tím budeme dělat? Německy! No co, zavolala se půjčovna, jeho pojišťovna a čekali jsme půl hodiny na likvidátora. Během té doby jsme si skvěle pokecali, pán pracoval 18 let v Německu a vrátil se domů na důchod, prý měl pár let i tavernu a teď si postavil dům v Héraklionu a je spoky. Stihl nám odvyprávět spoustu věcí, řekl že se nemusíme omlouvat, že nikam nespěchal a všechno v pohodě – tedy až na ten hic. Likvidátor neuměl ani slovo žádným jazykem, takže náš pán nám překládal a po odeslání fotky do půjčovny nám zavolali a s tím, že Shit happens a že to není tak zlý a jestli chceme pokračovat na výlet, ať na to kašlem a jedem. Že si máme večer přijet vyměnit auto za nové. Takhle jednoduše. Z celé situace jsem měla dojem, že ještě dalších pět minut mého ztrápeného výrazu jak jsme si po… dovolenou a pán by nás snad i pozval, ať večer dorazíme na večeři.

Naše rozbité očíčko 🙂

Pokračovali jsme tedy k (vyhořelému) palmovému háji v údolí Preveli na Public Parking, kam mě naprosto sebevědomě a jednoznačně Google navedl. Stihli jsme si vyfotit i můj vysněný most a klášter nakonec vyhodnotili jako že už né, že umíráme horkem a chceme do vody…Já se pomalu začínala bát, jak moc ohořelé to bude… a rozhodně jsem neměla nejmenší tušení, že to je to poslední, co by mě mělo trápit. To mi začalo docházet až v tu chvíli, kdy jsme evidentně byli víc jak sto metrů nad mořem(asi přehánim) a navigace říkala, že do cíle na parkoviště je to 500 metrů. Seděla jsem tiše jako myška a ani nedýchala. Když už byla vidět cedule parkoviště a rozhodně jsme za tu dobu neklesli ani o deset výškových metrů…začal tušit i muž. Při zaparkování a pohledu dolu do údolí se mi přestalo chtít vidět jakoukoliv palmu, protože mi bylo jasné, že cestou zpět nahoru prostě umřeme. Ale když už jsme sem jeli, tak jsme tedy vyrazili dolů a kochali se pohledem na druhou stranu údolí, která nebyla ani z poloviny tak vysoká jako ta naše (Google maps, fakt dík za tohle). Za chvíli jsme byli dole, zpocení, polomrtví a oběma se nám klepala kolena. Sedli jsme si na zadek a já následně půl hodiny dělala, že neexistuju – na mém muži bylo jasně vidět, že silně zvažuje, na jak dlouho si půjde sednout, když mě zabije a zahrabe přímo tam na pláži (takhle jsem ho ještě neviděla). Byl to totální vorvaňov a většina těch, co se tu váleli (i s malými dětmi), tu byla lodí. Ehm. A palmový háj samozřejmě vedl údolím nahoru do kopce skalní soutěskou. Já neměla sílu se zvednout a žádné palmy vidět nechtěla, ideálně už nikdy v životě. Nakonec jsme vyrazili na procházku ve smyslu, když už se dneska všechno posralo, tak rozhodně jdeme na ty blbý palmy, protože jsme sem kvůli nim jeli.

Palmy stihly za těch deset let zregenerovat do stavu, kdy nebylo ani poznat, že tu byl požár. Údolí je absolutně nádherné a velké balvany v korytu řeky jsou boží. Místo, které za to stojí vidět a projít. Rozhodně super a doporučujeme. Jen zkuste cestou nenabourat a nepéct se skoro hodinu na slunci na asfaltu a jeďte prosímraději na Dionyssos Beach Preveli a jděte tou druhou cestou než my. Cesta nahoru byla kupodivu o něco menší utrpení než opačným směrem, ale přála jsem si mít po ruce někoho od Googlu, aby mi ukázal, jak tohle vyleze za těch reklamovaných deset minut! Moc jsem si to přála. Vzhledem k okolnostem z toho nakonec byl celodenní výlet a po výměně našeho nabouraného bílého Hyuandaie i20 v autopůjčovně za úplně jiného bílého Hyundaie i20 jsme byli rádi, že žijeme a plány na další den jsme odložili na ráno.

Další den krátká zastávka v hlavním městě Herákleionu – Iraklio s poznamenáním, že tak krásné památky jako v Chanii zde asi nenajdeme, ale že musíme prozkoumat čtvrť Lakkos – jsme pokračovali na Prasonissi Beach, která nejen měla být vhodná na šnorchlování, ale už ten název nás nalákal! Projeli jsme poslední malou vsí Agios Georgios a mělo nás čekat posledních 6 kilometrů do cíle, ale cesta uprostřed ničeho skončila a pokračovala dál jen jako prašná, ale hlavně kamenitá, kopcovatá a pěkně děsivá. Podařilo se nám dojet ještě o kousek dále a pak jsme to vzdali s tím, že jsme pomalu začínali doufat, že se dostaneme zpátky na asfalt…a byl to docela adrenalinový zážitek. Když kolem nás profrčelo něco ve stylu Hilux, pochopili jsme, kdo na tuhle pláž může jezdit 😀 Takže pokud si nepůjčíte terénní auto, na Prasonissi zapomeňte, ať je jeho název sebelákavější. Malou oázu klidu jsme pak našli ještě před projetím poslední vesnice Agios Georgios – Google zde ukazuje bod Kantina Miros Family a kousek od něj lze zaparkovat a dolů z útesu vedou schody. Dominantou pláže je obrovský červený šutr ve vodě a jako většina pláží na jihu je nejen nádherná, ale i prázdná. Zážitkovou cestou zpět na východ po jižním pobřeží lze zjistit, že jsou zde kilometry pláží, které jsou v podstatě prázdné, minimum resortů a celkově tato část ostrova ještě nebyla turisticky tolik objevená. Oproti severu je to docela rozdíl a pokud bychom měli znovu jet na východní část ostrova, rozhodně se budeme poohlížet po ubytování na jihu.

Bezejmená, ale hezky zapamatovatelná 🙂

Poslední den na Krétě jsme tedy objevovali „artovou“ čtvrť Lakkos v Herákleionu, která je neskutečně nádherná i ve své bídě – nebo možná právě proto. Omrkli jsme městské tržiště, které bylo předchozí den zavřené (v neděli je zavřeno skoro všude s výjimkou malých večerek na vsích) a zašli se podívat do přístavu. Na jeden den je výlet do města vždycky fajn, člověk zjistí, jak reálně lidé žijou a umí si představit jejich situaci lépe. A k tomu Lakkos! Původně to byla čtvrť ztracených existencí, prostitutek – prostě takové to městské podsvětí. Během druhé světové války si Němci „rozebrali“ prostitutky do míst, kde se ubytovali, a tak skončila slavná historie čtvrti. Postupem času chátrala, některé domy i popadaly a v jiných začali nacházet zalíbení umělci, kteří se zde koncentrovali a stále tu tráví čas. Malé křivolaké uličky, které na jedné straně působí dojmem zkázy a na druhé jsou přímo na fasádách ozdobeny nádhernými malbami, jsou dech beroucí. Ať si o benátském opevnění města říká kdo chce co chce, ať je na seznamu všech turistů Knossos třeba třikrát (ano, schválně jsme se této památce vyhnuli obloukem), tak jestli to někde má opravdové kouzlo – je to Lakkos.

Tržiště, které bylo v pondělí otevřené už v říjnu rozhodně neoplývá davy lidí a minimálně třetina krámků už vůbec neotvírá. Ale i tak to byla příjemná procházka a my si zde nakoupili koření. Při googlení je pro trasu potřeba zadat název The old market a nachází se v ulici s názvem 1866, jednou týdně by zde měl být také blešák – The open market of Pateles, který jsme nestihli a vlastně mě to moc mrzí, krom různých kýčů a napodobenin za zlomek ceny sem totiž vyráží farmáři z širokého okolí a můžete si tak koupit med, olivový olej a koření přímo z jejich zahrad a sadů. Od starého tržiště v 1866 je to k přístavu už jen kousek a tak se vyplatí zajít procházkou i tam. My se odtud vypravili ještě naposledy na východ na tu nejkrásnější a nedalekou pláž z celého týdnu – Kolokhitu, která sice je turistická, ale ten podmořský život za to prostě stojí.

Kréta je ostrov mnoha podob a stihli jsme vidět vše od dramatických vysokých hor přes „karibské“ písčité pláže až po ruch měst. Jestli jsme se něčemu vyhýbali, byl to cvrkot okolo letovisek s miliony suvenýrů a lákači na vše od projížděk na koních přes plavby lodí až po různé výlety na farmy. Nám to tak vyhovovalo – vám nemusí, můžete zažít i tuto dovolenkovou klasiku v plné parádě.
x
Bude to znít hloupě, ale i přesto, že na hotelu vařili dobře, tak jejich obědové balíčky bych nedala ani nejhoršímu nepříteli – vyzkoušeli jsme si o něj jeden den poprosit. Jedli jsme tedy „obědy“ z Lidlu! Lidl je na místní poměry prý drahý a patří k těm luxusnějším krámům, ale proč ne – veškeré pečivo je zde prohřívané přímo v regálech a vychází cenově stejně jako u nás. Ještě týden po návratu z Kréty jsem měla chuť sepisovat petice za zavedení rozehřívání pečiva i u nás v ČR! Zde jsme také nakoupili větší část jedlých suvenýrů jako med, olej a fetu – oproti nám zde v Lidlu mají místní malé značky a ve všech kategoriích na výběr mnoho tříd kvality.

Nejoblíbenější sváča na pláž- v anglickém překladu v jednom Lidlu jako Cheese pie

Další často poptávanou věcí je benzín – cena je poměrně srovnatelná s našimi poměry a najít benzínku byl většinou menší problém, než koupit svačinu. A na to navazuje i parkování – oproti jiným středomořským turistickým centrům bylo veškeré parkování za 2 či 3 eura, spíše symbolické.
x
Kdo po středomoří cestuje častěji, tak to zná i z jiných míst, ale musím připomenout: všude kočky – jako fakt všude. Pokud je budete chtít krmit, doporučujeme koupit jim nějaké kočičí jídlo. Žrát pořád dokola kradené jídlo z All inclusive od stolu není dobré pro jejich žaludky a také je to pod vaši i jejich úroveň. To nechte třeba Polákům(jednou byly k večeři slávky, představte si, jak to ráno vypadalo kolem hotelu, když si místní světoběžníci naládovali talíře a pak zjistili, že to buď neumí jíst nebo jim to vlastně nechutná).

Ukázněné krmení 🙂

Když budete moc hodní, možná budete mít na pokoji v koupelně nebo alespoň na terase vlastního gekona – za prvé jsme si s Karlem a Richardem užili spousty legrace a za druhé baští hmyz, takže vás zbaví komárů (Nicméně nápad na nákup několika gekonů a jejich vypuštění v našem domě se nesetkal s pochopením mého muže)
x
Teploty celý týden byly přes 28 stupňů, většinou 31 stupňů a výš. Voda je ještě z léta pořád nádherně rozehřátá a krom trošku dřívějšího západu slunce nepoznáte, že nejste někde v Itálii či Chorvatsku na vrcholu sezóny. To vše v době, kdy u nás už prší a máme podzim….
x
Chtěla jsem také napsat něco o jídle – jenže to je na samostatný článek, možná na malou knihu. Takže prostě jezte a pijte všechno, co před vás kdo položí! Vždycky je to dobrý, vždycky je to čerstvý a jen málokdy je to vyloženě nezdravý. Hned po příjezdu domů jsem krom řeckého salátu a jogurtu s krétským medem vařila rajčatovou marmeládu, kterou používají třeba k obalovaným sýrům místo brusinek – ta je bezkonkurenční. A já se tam cítila jako doma – mají tu stejnou spotřebu kaparů jako já! (Nakládají i listy, ty jsem u nás ještě neviděla)

 

Děkuji za trpělivost, pokud jste dočetli až sem! Pokud vás Kréta nikdy nezajímala, doufám, že trochu začala a že se tam podíváte, je to místo plné milých a přátelských lidí, kteří budou mít radost, že vás vidí a nebudete pro ně jen chodící peněženky! A především je to místo s nádhernou a různorodou přírodou.

Nejčastější dopravní značka, kterou na Krétě potkáte

 

A poslední večerní na rozloučenou!

Na pár dní v Erzgebirge/Sachsen

Neplánovaná – a taky nechtěná – minidovolená.

 

Ale jak už tušíte – nepíšu obvykle něco jenom proto, abych vám řekla „Proboha nejezděte do saské části Krušných hor, je to tam příšerný“. Naopak mě při druhé návštěvě blízké okolí Wolkensteinu velmi překvapilo a chci vám všem dát vědět – ačkoliv se to nezdá, udělejte si sem výlet, je to tady fakt super! Navíc jen pár kilometrů od českých hranic. A protože se nám docela těžko hledalo, kam chceme (a nebo kam vůbec můžeme) vyrazit, tak jsem se pustila do psaní. Třeba to někomu z vás pomůže…

První návštěva byla vyloženě pracovní kvůli focení interiérů apod. Takže jsem si stihla tak akorát projít přilehlý park u hotelových komplexů a sem tam zaskočit na chvilku do Silber-Therme Warmbad, která byla hned vedle. Jasně, je tam pramen, není to klasický chlorový bazén a voda je teplá a vlastně zdravá a je tam hezky, prostě je to fajn zážitek. Jenže uprostřed ničeho. Pořád jsem jako úplně nechápala, proč tu vzniklo tolik ubytování a co tady ti lidé dělají celé dny, že bych se tu ukousala nudou už tak za tři dny…Je pravdou, že většina ubytovacích kapacit je zaměřená na starší generaci, která si sem jezdí odpočinout a udělat dobře svému tělu právě koupáním v této Therme a přilehlých saunách. Ale stejně. Uprostřed ničeho.

Pozvánka na druhé kolo se u mě tedy nesetkala s moc velkým úspěchem. Přišlo to ze dne na den, nebyl nikdo, kdo by se postaral o Bordela s Průserem (jojo, Číka a Fakouš) a s nimi jsem opravdu měla strach navštívit slušný hotel (jsou vhodnější společníci spíš na kempování). Navíc zůstával dojem z minula – jako hezký, ale uprostřed ničeho. A samozřejmě práce! Pracovat lze i u PC a zase jednou si můžu plnit pár dní sny o tom digitálním nomádství, které je jedním ze způsobů, kterými bych si představovala trávit svůj čas. Pravda ale je, že když opustíte domov s dvěma vesnickejma balíkama v hysterii, že budou akorát dělat ostudu a druhý den výletu už začínáte mít strach, jestli vám neumřou nebo nepřerostou cukety…je to známka, že na tohle asi nejste ten pravej typ člověka…

Takže kdo to tady vlastně pracuje?!

Ale abych se vůbec dostala k tipům na výlety. Nastavení – dopolední práce a výlety pouze odpoledne trochu zkrátilo dobu, po kterou jsme někde mohli být a taky množství výletů, které jsme za tři dny podnikli. Ale i tak mrkněte, jestli vás něco nezaujme a třeba tam vyrazte taky.

Warmbad Wolkenstein – lázeňský parkový areál

Greifensteine – skály

Jedná se o skalní útvary, které mají absolutně atypický tvar a super „bochánky“. Návštěva se nám líbila, procházka po okolí byla taky fajn, ale na samotné vyhlídce jsme nebyli. Nikdo nám totiž neřekl, že vstup je na automat co baští eura a spokojeně jsme poslední kováky narvali o chvilku dřív do automatu na parkování v místě. Obvykle nemám nic proti placení symbolického vstupu, ale tentokrát to bylo fakt smolný a nějaké varování předem by bývalo pomohlo.

V místě najdete také lanovou skluzavku nad vodou, lanové centrum, velké hřiště pro děti a skály mají jištění pro horolezce. Zároveň je mezi skalami fungující přírodní divadlo, ale nevím jestli mezi vámi čtenáři bude někdo dostatečně zdatný, aby si užil divadlo v německém jazyce. Já osobně bych z toho asi moc neměla, ale musí to být skvělý zážitek. K návštěvě určitě doporučujeme, jen nezapomeňte kovové mince s sebou 🙂

Hormersdorfer Hochmoor

Taková malá „Kladská“, která se v poslední době zřejmě netěší velké oblibě správců místních přírodních památek. Jedná se o menší rašeliniště, ke kterému dojdete procházkou lesní cestou a pak překvapeně koukáte na cedule se zákazem vstupu 😀 Nicméně jsou německy a dělat ze sebe blbce, co neumí ani slovo, nám problém nedělá, mimoto evidentně dodržování zákazu nikdo nehlídá a nekontroluje a není opodstatněné, žádné nebezpečí zde nehrozí. Pouze se jim rozpadla prkenná stezka s rozhlednou a neobtěžovali se ji obnovit, pouze je odstranili – takže holt na procházku kolem rašeliniště musíte po hlíně v místě bývalé stezky. Není to výlet kvůli kterému se vyplatí jet třeba 30 kilometrů, ale vzhledem k umístění asi 4 km od skal Greifensteine má smysl si ji udělat a neurazí.

Geyerscher Teich

Někde na půli cesty mezi Greifensteine a Hochmoorem je „rybník“ s pískovými plážemi a krásnou promenádou vytvořenou na hrázi. Neměli jsme bohužel čas se zastavit na delší chvíli a místo pořádně prozkoumat. Ale musela jsem si ho zapsat, protože bude naprosto skvělé na venkovní koupačku v parných dnech, vypadá hezky a přírodně na pohled a za zaujalo nás ubytování v kempu přímo na břehu. Okolí je protkané spoustou stezek a možností k zajímavým procházkám a písečná pláž lepší jak v Chorvatsku (alespoň na první pohled). Tak když se vyskytnete v okolí a budete mít čas, zastavte se tam.

Schloss Wolkenstein

Nikoho z nás – lidí ani psů – tento typ památek úplně nebaví. Dovnitř na prohlídky se nehrneme a když už někam takhle vyrazíme, tak se většinou kocháme pouze zvenku. Nebylo tomu jinak ani tady. Ale znáte to životní moudro – že i cesta je někdy cíl? – tak tady to platí absolutně přesně. K zámku vedou dvě možné cesty, jedna autem přímo do Wolkensteinu, který je nádherný malý a krpatý, plný kouzelných starých domků – ta je taková normální. Ale vede sem i taková zážitková trasa zespodu od vlakového nádraží skrz skály – samozřejmě značená a bezpečná, hojně používaná a návštěvě zámku dá úplně nový rozměr! Zámek má velmi příjemnou atmosféru stejně jako jeho okolí, stojí to za prohlídku i bez vstupu do budov a ty výhledy na okolí! Mimochodem zde také žije sokolník nebo alespoň jeho dravci a několikrát do týdne zde probíhají vystoupení – nemůžeme hodnotit osobně, ale bylo nám to doporučeno místními. A s termíny vám případně pomůže strýček Google.

Burg Scharfenstein

To byla taková procházka už rovnou s tím, že dovnitř nejdeme (pondělí zavírací den). Jen jsme si hrad chtěli prohlédnout a případně projít zahrady a okolí. Jedná se o velmi roztomilou kombinaci nějakého původního středověkého hradu a přístaveb z dalších století. Každá část vypadá trochu jinak a dohromady to prostě funguje kouzelně. Nakonec nám bylo i líto, že není otevřeno – protože bychom se byli alespoň rádi vyšplhali do věže. Už z hradních zahrad nám padala čelist z výhledů. Ty vám asi nedokážeme zaručit stejně kouzelné, protože jsem vyrazili těsně po prudkém dešti a náš výhled byl umocněný vodou odpařující se zpět z lesů. Ale i bez toho budou stát za to 🙂 Programově je i tento hrad velmi akční včetně pravidelných ukázek řemesel a o něm na rozdíl od dalších atrakcí bez problému najdete dostatečné info i v češtině.

Wolkensteiner Schweiz

Od hradů a zámků se vrátíme zpět do malebného Wolkensteinu, ze kterého vede stezka do místního mini „českého či saského“ Švýcarska, které nás uchvátilo. Tedy jak koho – já dostala vynadáno, že si zase hraju na horskou kozu a že buď zabiju psa nebo rovnou i sebe 😀 A já byla naprosto nadšená! Druhá možnost je zajet autem pod sklaní útvary, kde je připravené parkoviště pro nadšené kozy (ferraty) a i přímo horolezce (jištění ve skalách ukotveno, vodící lana pro ferraty taktéž). Nejkrásnější místo na skalách je vyhlídka s kusem skály přečnívajícím volně nad údolí a hned poté právě pohled odspodu, kdy část skalních útvarů končí ve vodě. Pokud chcete o vyhlídce vědět více, hledejte Brückenklippe auf die Zschopau. Chtěla jsem také věnovat mini odstaveček i mostu přes Zschopau, který je právě na úpatí skal, protože je krásně fotogenický a moc se nám líbil, ale nenacházím žádný název, podle kterého by se dal identifikovat – ale neminete ho a je na něj krásný pohled i z horní vyhlídky na skalách. A samozřejmě si na vyhlídce nezapomeňte udělat fotku! Aneb místo, kde si přesně tu fotku udělat můžete a nemusíte kvůli tomu jezdit někam 800 kilometrů! Tohle místo vyloženě patří do kategorie „MUST SEE“

Nejlepší vyhlídka široko daleko

 

Dole v údolí pod vyhlídkou je to také skvěle fotogenické!

Katzenstein

Je skalní útvar s vyhlídkou na údolí Schwarzwassertal a do širého okolí. My ho našli v podstatě omylem, když se nám úplně nezalíbilo parkování v nedaleké vísce Pobershau, protože se zdálo být od údolí daleko a my neměli zrovna moc času. Takže jsme skončili kousek od oficiálního Parkplatz am Katzenstein a šli se podívat, co že ten Katzenstein vlastně je 🙂 Vyhlídka je odtamtud opravdu suprová, dokonce je tam udělané sezení na případnou sváču. Ale hlavně se odtud po levé straně dá po takové trochu kozí stezce seběhnout do údolí a to je největší plus. Pro nás to bylo ideální řešení, tak doporučujeme dále 🙂

Schwarzwassertal

Jedná se o údolí, kterým teče „Černá“, taková místní Vydra. Nějak jsme o něj při plánování výletů nezavadili a teprv po upozornění místních (nadšená cyklistka) jsme se pustili do plánování výletu. Jak jsem psala už výše, tak je možnost zaparkovat auto na parkovišti v Pobershau, které je v údolí a tak absolvovat celou cca. 10 km dlouhou trasu více či méně po rovině. Druhou možností je seběhnout do údolí z Katzensteinu či jiného místa nahoře nad údolím, samozřejmě to znamená nakonec slušný výšlap zase zpět. Po prvním pohledu na vodu v údolí jsme byli oba úplně nadšení! Kameny v korytě, sem tam spadlý kmen, místy okolo kapradí o výšce metr a půl…a nikdo nikde! Zakončením této procházky má být krásné rašeliniště, kam jsme bohužel nedošli, ale i tak jsme z těch dvou třetin trasy, co jsme zvládli projít, úplně nadšení, cestou jsme potkali další nádherné skalní útvary jako Nonnenfelsen a užili si hlavně neskutečného klidu. Já se přiznám, že i když naší část Krušných hor miluju, tak Boží Dar a blízké okolí jsou většinou k prasknutí nacpané turisty. My tu strávili asi 3 hodiny, za které jsme potkali dohromady 15 lidí! Z toho bylo 9 cyklistů, které člověk skoro ani neregistruje. Bohužel jako odpolední výlet nám to nestačilo, v údolí přestalo svítit slunce a my začali mít strach, že budeme bez večeře – protože se na ní nestihneme vrátit.

Tak jsme se otočili a vyrazili po první možné cestě zpět nahoru – vede kousek od Nonnenfelsen a má v mapě i svoje jméno Karrenweg. Za nás skvělé hodnocení, protože byla celkem postupná a jako překvápko nás dovedla k další místní turistické stezce po vrcholu údolí – Grüner Graben. Tak jsme si stihli pročíst i pár informačních tabulí a vrtět hlavnou nad tím, jak ten relativně malý kanál mohl zařídit obsluhu jakéholiv stroje, natož stroje v cínovém dole…a podél něj jsme přesně a neomylně dorazili zpět na parkoviště u Katzensteinu. Hodnocení výletu? Jestli je nějaký důvod, proč doufám, že se zase vyskytnu v okolí Warmbadu, tak je to tento! Pořád jsem se nesmířila s tím, že jsem neviděla rašeliniště a celá stezka je místo, které jednou vidět nestačí. Je naprosto úchvatná a největším bonusem rozhodně je to TICHO bez turistů, kdy člověk slyší akorát vodu, vážky, ptáky a šumění lesa – k nezaplacení!

Nonnenfelsen

Doporučení na ubytování mohu poskytnout pouze trochu náročnější, než je u mých „low cost“ článků zvykem a to Hotel Sante Royale ve Warmbadu. Není z nejlevnějších (kvalita odpovídá ceně), ale zase pokud vás zaujala Therme ke koupání zmiňovaná v úvodu, tak je to jedinečná možnost vyrazit se koupat přímo ze svého pokoje v plavkách a županu 🙂 A závěrem bych snad dodala jen to, že jsme se vrátili domů v plném počtu, ani jeden pes nebyl umlácen za to, jakou dělá ostudu a dokonce příště budu klidně znovu zvažovat, že bychom se s nimi ubytovali někde jinde než 10 km od nejbližší civilizace. Hlavně – jak se mi tam nechtělo, tak to byl nejlepší výlet všech dob ve vzdálenosti do 150 km od domova! Jo a cukety, ty samozřejmě přerostly 😀

Pokud někdo máte toto blízké okolí Warmbadu zmapované a budete číst tyto řádky, nechte mi tu v komentářích nějaké další typy na výlety do okolí, co za to rozhodně stojí. Myslím, že se potřebuji brzy vrátit do Schwarzwassertalu!

Procházku jsme si užili úplně všichni!

EDIT: Stihla jsem se už i vrátit 😀 Prošli jsme si i druhou část Schwarzwassertalu – parkování na konci obce Kühnhaide a procházka podél Schwarze Pockau – Černé – tou rašeliništní částí údolí. Převýšení plus mínus nula, nádherná krajina a kousek i vřesoviště, celkově to působí zase úplně jinak než první část. Dá se po stejné stezce (Karenweg) vyjít nahoru ke Grüner Graben a podél vody dojít zpět až k zaparkovanému autu v Kühnhaide. Stále platí, že jsme tam nebyli naposledy a je to tam super 😀 Jinak druhý den jsme si udělali výlet na Saidenbachtalsperre – na hráz nádrže s pitnou vodou. Jediným bonusem bylo to, že jsme tam byli zase sami – jinak doporučujeme jen jako zastávku cestou někam jinam 🙂

Následuje galerie – nejvíce fotek je z údolí, protože tam je pořád na co koukat. Jen bych chtěla upozornit, vše na tomto výletu bylo foceno pouze telefonem a jeho umělá inteligence při focení občas není úplně až tak „inteligentní“, tak omluvte kvalitu provedení. Vzhledem k tomu v jakém zdravotním stavu se celý rok nachází můj nejmilejší blbounek čtyřnohej – tak tentokrát bylo primárním cílem si výlety užít 🙂

Prostě Mallorca, moře a tak…

Následující čtení nevzniklo jako soubor rad na cestu pro vorvaně.
Pro vorvaně máme jedinou radu – zaplaťte si dovolenou s cestovkou a neuděláte chybu, když budete v hotelu u Platja de Muro.

 

Úvod už standardní – Ryanair mívá často letenky do Palma de Mallorca za 25 € a když se k tomu přidá, že na poslední týden v září připadají teploty kolem 30 stupňů, zní to jako ideální plán. Tentokrát jsme měli pevně daný termín, přání se vykoupat a ideálně vidět něco pod vodou, takže z ultra levných letenek to byla skoro jediná možnost.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsme začali hledat ubytování. MALLORCA JE DRAHÁ. Když na Bookingu začaly vyskakovat částky jako 14 tisíc za 7 nocí pro dva téměř bez vlastního záchodu, tak bylo skoro po dovolené – už z principu. V rámci úspor jsme rozhodli, že první noc po pozdním příletu lze přece přespat v autě. Tím se zredukoval počet nocí – tedy 6 přespání. Celý den strávený hledáním ubytování po všech čertech… a nakonec se objevil hotýlek s jednou hvězdou na východním pobřeží v Cala D´Or za 7 700 Kč (Hotel Antares). Žádná ultra levná záležitost, ale v rámci destinace super. Pochopili jsme, proč spoustu průvodců popisuje, že spí v autě, na plážích a pod mosty…
Naopak běžně půjčení auta vychází celkem směšně – na 7,5 dne nějakých 1900 Kč. Raději jsme si připlatili ještě 1 000 Kč pojištění navíc, tedy 2 900 Kč (mimochodem v této ceně je zahrnut i příplatek za vyzvednutí vozu mimo pracovní dobu půjčovny na letišti v Palmě).

Podtrženo sečteno – letenky, půjčené auto, ubytování, jízdenky na vlak k letišti, cestovní pojištění i priority boarding (kvůli větším báglům – 9 eur osoba/cesta) – tenhle celý balíček vyšel na necelých 16 000 Kč pro dva. Zbytek je na každém kolik projezdí a „prožere“ na místě . Zase tak drahé to nakonec není a dalo by se i dál snižovat s nepojištěním auta, nepřiplácením priority a nebo s přespáním pod širákem nějakou tu noc navíc :- )

Cestou na Sa Calobra

Přílet na místo

A teď už samotná dovolená – pokud si jako všichni ostatní zákazníci Ryanairu vyberete půjčovnu Goldcar, hezky si u nich po příletu na vyzvednutí auta počkáte. Navíc po vás budou chtít doplatit asi pětkrát tolik než podle své objednávky máte. Musíte jim připomenout, že máte vybranou variantu s depositem a pak už po vás budou chtít oproti plánovaným nákladům navíc pouze hodnotu plné nádrže jako další deposit (kdyby náhodou bylo auto bez benzínu při vrácení).

Pán vedle nás ve frontě odmítl platit veškeré vícenáklady celkem nezdvořile, takže mu rezervace byla stornovaná, bylo mu doporučeno si zavolat taxíka a když chtěl stále dostat auto se svým přístupem – bylo mu oznámeno suše „fuck you“ a dokonce vyhrožováno zavoláním policie, že brání v přístupu k okýnku jiným zákazníkům. Trochu horkokrevné jednání, malinko nervů hned na začátku – přesně to je ta chvíle, kdy si řeknete, kdo měl ten nápad, že pojedeme právě sem?! Zlatý Maroko! Ten samý problém jsme měli také a vyřešili ho s úsměvem během dvaceti vteřin k oboustranné spokojenosti nahlášením varianty s depositem. Jednoduše při vyzvednutí auta dělají, jako kdyby možnost depositu neexistovala a chtějí vám automaticky napařit pojištění auta od nich, je to pro ně supervýhodné.

Jo a mimochodem, v žádném případě nikdy nedostanete to auto, které jste si rezervovali. Ale na druhou stranu – dají vám o kategorii vyšší zdarma jako omluvu. Alespoň z jejich pohledu. My bychom bývali raději zůstali u Astry než s trávit týden s ošklivým kačátkem jménem Citroën Cactus.

Takže první rada na cestu zní: Chceš-li jezdit autem po ostrově (za levno – možná, že takové půjčovny jako Sixt tohle nedělají…), usmívej se a buď supermilej i když chceš někoho poslat do patřičných míst. Když někoho někam pošleš, tak si možná ulevíš, ale určitě budeš jezdit taxíkem a MHDčkem.

První ráno u moře – Cala Sa Nau

Spaní v autě u pláže.

No řekněme, že není přírodní park jako přírodní park. Mondragó podle popisu vypadalo nadějně. Takže jsme přejeli ostrov a zaparkovali – placené parkoviště je tam na lidský pohon, tedy v noci zdarma. A šli jsme se podívat na pláž… ehm – šlapadla, slunečníky, bar a všechno ostatní označující klasický „vorvaňov“ na maličké Cala de Mondragó. Rychle jsme odtamtud utekli a o kus severněji objevili pláž Cala Sa Nau, kde alespoň chyběla polovina vorvaňovitých atrakcí a parkování bylo zdarma – co by kamenem dohodil od pláže. A jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno vstávali s dalšími posádkami 5 ostatních aut.

Rada na cestu číslo dva: ověřený typ na spaní – parkoviště u Cala Sa Nau je skvělé spací místo se sprchou blízko moře, které je hojně využívané a evidentně bez komplikací.

Platja de Muro za východu slunce

Tak začněme tou nejočekávanější rubrikou – PLÁŽE.

Nevím, kdy jsou focené fotky pláží na které narazíte na internetu, a ani kdy oficiálně na Mallorce končí sezona. Poslední týden v září je ještě v plném proudu. Na lehce přístupných písčitých plážích během poledne vyšplhá koncentrace vyvržených vorvaňů zhruba na jeden kus/metr čtvereční – a to i na takových místech, kam musíte jet autem.

Jeden příklad za všechny: Platja de Formentor – opravdu nádherná, ale můžete zapomenout na něco jako osobní prostor (15 € parkování + cca. 20 € za slunečník s lehátkem jako bonus) a překonání úžasných serpentin s milionem cyklistů a výletními autobusy na úzké vozovce už je jen třešnička na dortu na cestě sem. Navíc když odtamtud jako my zase hned utečete, dáte si tohle řidičské peklo dvakrát během jedné hodiny.

Jedna z těch opravdu nejpřístupnějších na východním pobřeží, kde se můžete ubytovat prakticky u moře, je Platja de Muro. Nádherná podle fotek, ale po prohlédnutí mapy vám ihned dojde, že když je přelidněno i na Formentoru, tady to bude stokrát horší. My na to šli chytře, jeden den jsme si přivstali a vyrazili se tam kouknout na východ slunce. Udělejte to taky tak. Naprosto úžasná ranní procházka po pláži a fakt atmosféra, kterou si budete pamatovat. Takový to – jak vám ty malinké vlnky omývají nohy, slunce pomalu začíná hřát na obličeji, chodidla cítí ten měkoučký a neuvěřitelně příjemný písek, vzduch voní tak nějak dokonale a všechno má ty barvy co vám říkají, že jistě bude krásný den a ten příslib vnímáte každým pórem vašeho těla… Ale pozor, ani takhle ráno tam nebudete sami. Stejný nápad dostane i pár dalších a sem tam si někdo jde ráno zaběhat na pláž (bydlet tam, budu taky dobrovolně vstávat a budu klidně i chodit běhat! Já! Běhat! Fakt!).

Takto jsme zkusili navštívit pár dalších pláží, které byly u civilizace a nebo se o nich vědělo, o některých se dokonce ani moc vědět nemělo…a postupem času jsme přišli na to, že kde se vejdou dva lidi sednout vedle sebe na šutr, tak jsou spokojení a můžete se spolehnout, že je tam najdete. O některých místech mohu dokonce říct, že i když byly daleko od silnic, tak přesto tam byla spousta lidí – mají tam obdobu Azure window (to co jsem nestihla vidět na Maltě, více v článku o Gozo) a cesta k němu a pláži je několik kilometrů vzdálená a přesto vorvaňov.

Jmenovitě další vorvaňovité pláže, které jsme měli možnost vidět a odmítli na nich trávit čas (jen kvůli množství lidí, ani jedna nebyla ošklivá nebo špinavá):

Cala Molins (Sant Vincenç) – toto městečko má tři přístupy do moře, z toho dvě malé písečné pláže a je na nich hlava na hlavě už dopoledne.

Platja d´es Dolç (Colonia Sant Jordi) – krásná písečná pláž, docela dlouhá a v části zátoky přístav pro malé loďky. Moc hezká na pohled, ale už ne tolik pokud byste hledali dostatečný prostor pro vaší osušku.

Cala Varques – již výše zmíněna, kde má být ta skalní brána nad mořem. Od silnice podle map je to 4 kilometry pěšky. Už jen jet autem po té silnici je nebezpečné, protože vám pod kola skáčou vorvani s nafukovacíma žralokama a slunečníkama. O počtu zaparkovaných aut všude okolo netřeba mluvit, už když vidíte ty proudy lidí, co se hrnou tam i nazpět.

Es Caragol / Far del Cap Salines – tam jsme skončili tak, že jsme k pláži ani nedošli. Měla být písečná a hezká, kus pěšky, což jsme doufali, že odradí vorvaně. Nás pro změnu odradila kolona aut stojící snad několik set metrů po obou stranách silnice k majáku od kterého se mělo jít dál pěšky.

Cala Morlanda – na šnorchlování dobré, ale poněkud přeplněné všechny minizátoky a často přístup do vody přímo ze skály. Jedna zátočina oblázky, dvě mikro písečné a zbytek docela ostré skály. Jediným velkým plusem je parkování skoro u vody a zdarma v okolí. Ale stejně jsme nevydrželi dlouho na místě.

Výhled na Cala Magraner

Pláže pro asociály / na šnorchlování

Teď přicházejí objevené tipy pro milovníky klidu a soukromí jako jsme my dva. Náš nový nejlepší kamarád se jmenuje Google Maps – satelitní zobrazení. Muž už umí napůl španělsky. Já pochopila, že v sandálech se na pláže nechodí. Ale stálo to za to. Muž mě také vmanipuloval do šnorchlování (velmi elegantně a nenásilně), tak jsme prohlíželi hlavně tipy na koupání, kde měl být i bohatý podvodní život. Takže batoh na záda, zásobu pití a svačinu sebou, jdeme na to:

Cala Magraner (východ ostrova) – úplně mimo civilizaci. Auto necháte zaparkované v zatáčce u krajnice cca 1,5 km jižně od toho bordelu na kolečkách, kde se parkuje cestou na Cala Varques, nějaká dvě tři jiná auta tam vždy budou, takže to místo poznáte. A pak hurá kozími stezkami přes asi tři ploty k vodě. Odhadem něco jako 3 km pěšky provázeno cinkáním zvonců a bečením, ale terén příjemný i na sandále. Pláž je písečno-oblázková, docela velká a lemovaná útesem s připraveným jištěním pro horolezce. Na pláži nás bylo dohromady 5, zbylých asi 6 lidí v zátoce viselo na lanech o kus dál na útesu. Luxusní soukromí, doporučujeme!

Přímo v jeskyni na Cala Virgili, foto trochu o ničem, ale reálně dokonalost sama.

Cala Virgili (Cala Bota a Cala Pilota, východ ostrova) – moje nejmilovanější pláž z celé Mallorky. Do navigace dáte Finca Can Roig, což je sídlo úplně super rodiny, která vlastní celé pobřeží v těchto místech. Tam necháte auto a otvorem pro to určeným těsně vedle jejich vjezdové brány prolezete na jejich pozemek a jdete na pláž. Oni o vás ví, nic neporušujete a nevadíte jim – jen nechtějí, aby jim po pozemcích jezdily stovky aut. První odbočka z hlavní cesty vede na Cala Bota, druhá pak na Cala Virgili a k třetí na Cala Pilota jsme ani nedošli. Všechno jsou to hluboké zátoky s malinkými písečnými plážemi a úchvatným soukromým. Dopoledne jsme zde byli sami, odpoledne nás tu bylo vždy do deseti lidí. Nádherné místo, spousta druhů mořských zvířátek a naprosto dokonalá jeskyně s mořskou vodou a další písečnou minipláží uvnitř, do které vplouváte se šnorchlem pod hladinou takovým jeskynním tunelem. Pak tam také můžete dojít shora suchou nohou trochu krkolomnou cestou, ale to je trochu nuda. Naprosto úžasné, dokonalé, dechberoucí, doporučujeme! Avšak doufáme, že se to moc neproflákne do naší příští návštěvy na ostrově 😀

Cala Carbó (Sant Vincenç, sever ostrova) – východně od dvou vorvaňovitých písečných pláží podél pobřeží je v městečku ještě jedna malá zátočina, která nabízí mini kousek pláže, pár domečků pro loďky, pár kamenů a nějakou tu vybetonovanou plochu právě pro loďky. Zaparkujete asi tak 20 metrů od pláže – nevídané. Jsou tam před vámi třeba 4 lidi a i když není úplně pohodlná (když se usadíte na betonu jako my), tak pod vodou bylo pěkně živo. Nádherné útesy, balvany v hloubce trčící nad hladinu, kolem toho všeho obrovská hejna ryb. Na šnorchlování naprosto super.

Cesta ke Cala Estréta, doleva pak směrem na Cala des Matzoc

Cala des Matzoc (severovýchod ostrova)– pohorky na nohy a hurá na pláž mimo civilizaci! Další z úžasných a romantických míst, kde bylo dohromady i s námi celkem 8 lidí. Pláž není malá, je písčitá a kdyby zrovna nebylo na břeh vyplaveno velké množství mořské trávy, byl by to pohádkový vorvaňov avšak bez vorvaňů. Pláž/e se nachází poblíž známého městečka Artá, kam dorazíte na bezplatné parkoviště na souřadnicích 39°44’50.0″N 3°24’19.0″E – to líp popsat nejde. Na parkovišti se dáte doleva, po zhruba 800 metrech dorazíte k moři a první prázdné pláži Cala Estréta, která není zrovna nádherná. Z té se podél moře vydáte po skaliskách nahoru a dolu k dalším zátočinám až po 3 kilometrech dorazíte na tu pohádkovou vysněnou pláž.

Cala en Basset (západ ostrova) – z městečka Sant Elm se dá dojet po polní, ale hezké cestě až na parkování uprostřed lesa u urbexového domečku na souřadnicích 39°44’50.0″N 3°24’19.0″E, odkud vylezete do kopce po lesní cestě a poté pořádným sešupem dolů až k pláži Cala en Basset, cestiček tam vede více na rozhledny na okolních kopcích, tak doporučujeme sem tam kouknout na google, jestli jdete správně. Nádherná zátoka s úžasnými průhledy cestou k vodě. Povrch je tam kamenitý, oblázkový a sem tam troška písku. Na tomto místě byl krom nás ještě jeden pár a zaparkované dvě lodě. No a chvíli tam pobyli kajakáři na výletu ze Sant Elm. Pod vodou nádherné, nad vodou nádherné… jako zážitek na poslední den dovolené naprosto důstojné rozloučení s Mallorkou. Krom toho šplhání zpět k autu tedy 😀

TIP: Pokud budete chtít objevovat další místa ať už vhodná ke šnorchlování nebo jenom ke koupání – naším velkým pomocníkem byl web: http://www.disfrutalaplaya.com/

Enpanada Atún, aneb nejoblíbenější sváča týdne

To nejdůležitější po plážích – jídlo

Stresy z toho, že umřeme hlady a nebo utratíme milion se ukázaly docela zcestné (tímto děkuji ostatním průvodcům za zastrašování dopředu). Je tam fakt horko na padnutí i během přelomu září a října. Takže rozhodně si nedáte tři vydatná jídla denně proložená třemi svačinkami, to byste totiž nejspíš praskli. V tom horku člověk ani nemá chuť.

Po ránu navštívíte obchoďák a koupíte si snídani, svačinu a pití sebou na výlet. Když dáte za vodu 20 centů (1,5 l) a za „ready to eat“ pečivo – tedy různé koblihy, enpanady a jiné plněné věci – kolem 1 € za kus nebo balení, rozhodně to není žádná tragédie. Nám se osvědčil Eroski, špatně nevypadala ani Mercadona a na rovinu řikáme, že jsme vynechali Lidl a jiné, co jsou i u nás.

V Cala d´Or jsme chodili nakonec na večeře jen na dvě místa a ta byla cenově jako u nás. Calamari s nějakou přílohou a zeleninovým salátem za 8 € či pizza začínající na 5,5 € za Margaritu prostě člověka nezruinují. S pitím je to trochu horší a sklenka vína třeba za 3 € už je u nás trochu nadstandard.

Slyšeli jste pojem tapas? Jako jeden ze dvou nejznámějších španělských pokrmů po boku paelly? Tapas není přímo pokrm jako takový, spíš způsob servírování některých typických jídel. Wikipedie říká toto:“ Tapas je synonymem pro malé občerstvení, degustační talířek či jednohubky.“

Pokud si přečtete tohle a zároveň vidíte na jídelním lístku nabídku pro dva, obsahující šest druhů tapas – jednoduše se vám zdá, že wikipedie má pravdu. Objednáte si tedy 4 druhy ve dvou, že budete hezky uzobkávat a že tohle dělení o jídlo španělé vymysleli přímo pro vás. Jenže. Talířek kalamárů v podání tapas obsahuje více kalamárů než normální dospělá porce vedle v restauraci. Stejně tak slávky, krevety,… (slávky na španělský způsob – mejillones a la marinara – mají zatím nejlepší omáčku, co jsme kdy ochutnali). Prostě a jednoduše s tím degustačním talířkem dost kecali, nemohli jsme dojít na hotel ani těch 300 m, spíš jsme se plazili a poté několik hodin vzdychali a umírali na posteli. Ale bylo to všechno strašně dobrý, takže to nešlo nechat…

TIP: Ve dvou nedoporučujeme degustační menu s více jak třemi druhy teplých tapas, obzvláště pokud se vám podaří najít podobnou restauraci jako nám!

Nejslavnější foto z Jardines d´Alfábia, má ho každej 🙂

Výlety

Absolvovali jsme klasické výlety co najdete i v ostatních průvodcích, tak snad jen pár postřehů k nim. Valldemossa byla trochu oříšek na parkování a všude hrozně moc lidí, vše s vysokohorskými přirážkami tak o 100% a přesto na krátkou procházku opravdu líbivé místo.

Far de Formentor / Cap de Formentor – tedy nejsevernější část ostrova byla taky krásná a oproti očekávaným davům (ostatní průvodci docela strašili) to bylo v pohodě i s parkováním u majáku, tedy až na obtížný hmyz v podobě cyklistů. Krásná cesta s úžasnými výhledy a vyhlídkami. A kdyby nebylo tech šašků, co přímo na zadnici mají vytištěno, že se s autem máte držet 1,5 metru od nich na 4 metrové silnici – kde samozřejmě šlapou tři vedle sebe a povídají si…tak i příjemný rallye řidičský zážitek.

Dalším takovým řidičským zážitkem na severu ostrova byla Sa Calobra, kde platí, že i cesta je cíl. Přejezd horským průsmykem s největším počtem serpentin co jsme zažili byl působivý a i když samotný kaňon byl přecpaný k prasknutí, stejně to stojí za shlédnutí.

Na východním pobřeží se nám nejvíce zalíbilo historické centrum městečka Alcúdia, které je obehnané hradbami a uličky dosahují krásy těch ve Valldemosse, ale jsou mnohem prázdnější. A odtud je to jen kousek do tolik doporučovaných Cuevas del Drach, které jsou slavné jako krápníkové jeskyně s podzemním jezerem. Zde mě osobně trochu skřípaly zuby při placení vstupného 16 € na osobu a zároveň pohledu na frontu na další prohlídku. Hrozně moc lidí znamená, že se tam vždy najdou idioti, co se neuměj chovat. Takže jeskyně bychom doporučili – jsou krásné, jezero super a zakončení prohlídky koncertem na vodě je boží. Jenže. Když si za vás sedne tupá německá rodina, která celý „unplugged“ koncert vážné hudby prožvatlá, máte ten zážitek dost pokažený. Osobně se přiznám, že ti měli jediné štěstí, že neumím německy dost dobře na to, abych jim souvisle a gramaticky správně vynadala do ignorantů. Protože to by si něco poslechli! Když se tímhle nenecháte rozhodit, stojí jeskyně rozhodně za návštěvu.

Na západě ostrova jsme si udělali výlet do Jardines d’Alfàbia, které byly příjemnou změnou po přelidněných atrakcích jinde. Samotné zahrady nejsou nijak obří, ale je to krásná procházka oázou klidu. Líbilo se nám tam, ale musí být naprosto úžasné v období, kdy kvete vistárie. Odtud jsme putovali do Banyalbufaru, který je fascinující tím, v jakém „krpálu“ je postaven. Největším adrenalinovým zážitkem byla jízda autem na vyhlídku k moři, kdy jsem čekala, že každou vteřinou skončíme v moři, protože na takové svahy určitě auta nejsou stavěná.

Nakonec jsme si nechali hlavní město – Palma de Mallorca, kde k nejdůležitějším postřehům patří – nepokoušejte se v centru řídit, krom jednosměrek a zmateného Googlu při navigaci si nemyslím, že by značení podzemních parkovišť a parkovišť všeobecně bylo jejich silnou stránkou. Jinak „must see“ místo za nás Mercat de l’Olivar, tedy tržnice s čerstvým vším na co si jen vzpomenete a i s úžasnou nabídkou hotových jídel, ústřic nebo i sushi. Zde malé doporučení – návštěvu ideálně naplánujte na ráno nebo dopoledne. Zásoby jim z pultů rychle mizí. A nevynechejte ani Castell de Bellver na kopci nad městem, odkud jsou krásné výhledy do okolí.

Jeden ze stánků se zeleninou na Mercat de l´Olivar

 

Urbex – okénko pro postižené jako my

Cíleně jsme vlastně nic nehledali nějak intenzivně, jen už je člověk naučen, že tak nějak cestou autem kouká na krajinu a rozpadlost některých budov prostě vnímá. Takto jsme objevili tři místa a dvě z nich byla nakonec úplně v pohodě přístupná. Nikdy se nesdělují lokace, ale tady si asi dovolím porušit toto pravidlo, protože si nemyslím, že by čeští urbexeři jezdili na Mallorcu ve velkém a ideálně ještě následně ničili lokace.

Podle tohohle nikdy nikoho nenapadne ve které zemi je to foceno…

Restaurace s víkendovými tanečními zábavami u Artá. Už cestou přímo svítí široko daleko tím, že nemá jediné okno a palmy v okolí, o které se nikdo nestará, prostě uschly. V podstatě zůstaly pouze holé stěny s graffiti, ale i tak nás focení bavilo.

Trochu velkorysé prostory divadla

Přerostlé původně pompézní divadlo u Alcúdie. Ano, byli jsme na místě kde vystupoval Enrique Iglesias! Ale to bylo asi docela dávno a od té doby tam zbyly jen pomalované zdi a obrovský prostor, který si místy přizpůsobili místní na skatepark. Ale určitě doporučujeme k návštěvě, už jen když si člověk představí, že na pódiu se při vystoupeních proháněli i koně. Na pár fotek úplně super zastávka při cestě do samotného města.

Závěr

Stejně je to o vás jakou dovolenou si uděláte a co na ní budete dělat. Toto je jen pár nápadů jak si ostrov užít za méně než obvyklých 20k na osobu s cestovkou a hlavně pár nápadů jak si užít moře bez lidí, pokud je při koupání okolo sebe moc nemusíte.

Snad jen dodám – když vás z nějakého šíleného důvodu napadne poslední den vrátit auto o 8 hodin dříve a spát na letišti jakože pro jistotu – nedělejte to! Sice tam spí spoustu dalších lidí, ale nemůžu říct, že by to bylo pohodlné 😀

Maroko v lednu! (Marrakéš, 2019) IV.

Posledním chybějícím kouskem do skládačky „Maroko 2019“ je už jen návštěva Marrakéše, tak jdeme v rychlosti na to!

Kouněte na Youtube na nějaký průvodce Marrakéšem, protože to se těžko popisuje a ani nevím, jestli to jde slovy popsat. Každopádně já to dopředu udělala a byla jsem psychicky připravená na „arabský svět“. Z nějakého mně neznámého důvodu se docela dost videí o tomto městě jmenovalo „Lost in Marrakech“, díky tomu mi ale v hlavě zůstalo upozornění, že si budeme muset dávat pozor na cestu. Z těchto videí jsem se naučila spoustu užitečných věcí – třeba že si mám schovávat ruce před slečnami, co dělají tetování hennou (bez vašeho souhlasu začnou kreslit a pak vás zkásnou), že se máme obloukem vyhýbat lidem s hady a opicemi, že jejich funkční trik je nandávat tyto věci na procházející turisty a vybírat peníze za fotky, nebo, v případě, že nechcete fotky, stejně zaplatíte poplatek za to, že to jedno z výše zmíněných zvířátek sundají z vašeho krku a nechají vás jít. Že si v životě nemáme nic kupovat za cenu, jakou řeknou na začátku, a že nás budou chtít obrat uplně všude. V kostce: že nás nejspíš oberou i pouliční lampy… Shrnuto do mě stále nepochopitelné situace: když budeme vypadat zmateně, nějaká dobrá duše nám ihned pomůže najít cestu, kam bude potřeba – ovšem nikoli díky svojí dobrotě, ale proto, že nás za to zkásne taky 🙂 To je Marrakéš.

Trochu smutné, že? Horší je, že ona videa opravdu nepřeháněla. První styk s centrem města probíhal tak, že si podnikavě vypadající mladík řekl docela vysokou částku za parkovné na den, logicky 24 hodin, že…? Příjeli jsme kolem šesté večer, měli jsme v úmyslu vrátit auto tak ve dvě hodiny odpoledne – tedy necelý den. Akorát že u nich den končil už asi v devět ráno, takže nám napařil ještě další poplatek, jako kdybychom tam měli být dva dny. No co už, v tu chvíli už jsme byli dostatečně psychicky zdeptáni dopravou – obzvláště řidič výpravy. Nabrali jsme batohy na záda a jako správní turisté šli hledat riad. Jen co jsme se na deset vteřin zastavili, už jsme měli svého malého vodiče, který nám pomohl s dvěma posledními odbočkami a už měl vyslouženou výplatu. V tu chvíli nám došlo, že i všechno ostatní asi bude pravda! Fakt si musíme dávat pozor. A s tímhle na paměti jsme vyrazili na procházku po setmění na největší atrakci celého Marrakéše – náměstí Jemaa el-Fna. Já natěšená na šnečí polévku a svůj pomerančový džusík (asi vzniká rychle závislost nebo co – a pozor, ten českej hnus se nedá pít) a můj drahý doprovod poněkud znechucený ruchem okolo. Všude stánky, všude obchody a restaurace, některé vařily přímo na ulici a všude spousta toho typického orientálního zboží jako kovové stínidla na lampy, šátky, sandály a dřevěných velbloudů… Pohled k nezaplacení, všude miliony barev a světel a sem tam hudba… a okamžitě jsem pochopila, proč měla být procházka nejlepší po setmění – celé to mělo obrovské kouzlo. Z tohohle snu vás ale brzo vytrhne to, že už třicátý člověk vás láká – najíst se, koupit si, jet druhý den na výlet, jen nakouknout k němu do stánku… Zprvu je i to součástí té arabské pohádky, ale hrozně rychle se to stává spíše otravnou rutinou – „Ne“, „No, thanks“, „La šokran“, „Neeeee“,„No!“… a tohle v podstatě můžete opakovat i několik hodin v kuse.

Na náměstí bylo více lidu než na Václaváku při demonstraci, všude různí umělci předvádějící své tance, divadlo a skoro všechno, co vás napadne… to i takové metropole jako Řím se můžou jít klouzat se svojí nabídkou. Jinak je náměstí rozdělené na části – vyloženě jídelní oddělení s očíslovanými stánky a za ním šneci, ovoce a džušíkáři a pak zase zboží, koření a oleje… Jako první jsme prošli jídlem, a to jen proto, abychom si vybrali, co a kde si později dáme. To bylo psycho! Tyhle stánky mají vlastní naháněče – a proti těm byl i pán honící nás na mopedu žabař. Každý nás prakticky za ruku tahal k sobě ke stolu, okamžitě se na nás nalepili a vyprávěli nám poutavé příběhy o tom, proč je právě jejich stánek nejlepší, a po vteřině, co jste se jednoho zbavili, hned sputil další od dalšího stánku. Mezi tyhle stánky bych posílala lidi jedině za trest – aneb ujdi 60 metrů za půl hodiny při hodně intenzivním odmítání, jinak klidně i za hodinu. Propletli jsme se postupně až k vytoužené šnečí polívce, na kterou byly super recenze, a zjistili jsme, že se tomuto peklu dá i vyhnout – tak pro příště a taky pro vás 🙂 Polívku musíte určitě ochutnat, jakkoli to zní divně a ještě o kousek divněji vypadá, tak byla moc dobrá! A nakonec jsme si dali večeři hned vedle u krajního stánku, protože dovnitř se nám znovu už nechtělo.

Pan naháněč samozřejmě dopředu hlásil – „…drink free, bread free…“, prostě všechno zdarma v ceně jídla pestrobarevně vyznačené na menu. To znělo dobře, mohli jsme totiž poprvé v Maroku vědět cenu jídla dopředu. Dostali jsme, co jsme chtěli, chutnalo to skvěle a v podstatě jsme tušili rovnou, že někde bude háček – byli jsme přeci na tom nejvyhlášenějším náměstí. Během našeho jídla se pustila skupina asijských turistů vedle od stolu do hádky s majitelem při placení – takže nám bylo hned jasné, že i nás zanedlouho bude chtít taky někdo obrat. Podle sledování situace, kdy prodejci byli ve vteřině v početní přesile, nám bylo taky jasné, kdo tohle vyhraje. No co, řekli jsme si, to nějak dopadne. Při placení samozřejmě pán řekl částku skoro o polovinu vyšší, než podle ceníku měla být. Rozhodli jsme se, že to zkusíme jinak – ok, a za co tedy je ta cena – a tu nám vyjmenoval, že za jedno jídlo, druhé jídlo a jedno pití a druhé pití. Fajn, ale to je podle ceníku pořád jiná cena. Nakonec nám vyjmenoval, že jsme prakticky platili za chléb, za zapůjčení příborů a div ne, že i za to, že budou muset umýt nádobí. Takže vřele tento zážitek doporučujeme, k nezaplacení – doslova. Mimoděk jsem si vzpomněla na lamentování jednoho z naháněčů, který si stěžoval, že lidi se k nim bojí a chodí raději jíst jinam, a že je to přeci jenom neškodná soutěž o zákazníky. Skoro bych ho teď nejradši našla a řekla mu, že kdyby jen otravně naháněli do stánků, tak to patří k místnímu koloritu, a že ten důvod, proč lidi chodí jinam, bude nejspíš ten, že otevřeně lžou a okrádají je. V mé hlavě tak vzniklo nové pravidlo: “Řekni, co chceš, zeptej se, kolik to stojí, a zaplať předem – jakmile to přinesou, je pozdě a oberou tě.“

Používání tohoto pravidla se ukázalo býti velmi efektivní společně s tím, že jsme také jedli už jen všude jinde okolo 🙂

Kde mám pokračovat? Další ráno si tak vstanete a váš můž bezelstně prohlásí: „Kam se půjdeme nechat obrat dnes?“. Já si řekla, že to tedy v žádném případě, žádné obírání už nebude! Už takhle byla naše důjstojnost lehce pošramocena. Tak jsme se vydali do Bahia palace, že to bude určitě fajn relax a nikdo nás neobere. Ehm. Na webových stránkách měli uváděné vstupné symbolických 10 dirhamů za osobu – v praxi to ovšem samozřejmě znamenalo 70 dirhamů. Takže jo, v Marrakéši vás prostě oberou i při návštěvě kulturních památek. A v podstatě ani nedokážu posoudit, zda to za to stálo – palác byl hezký, pro nás evropany jistě i exotický, ale také dost prázdný a z velké části zavřený kvůli probíhající rekonstrukci, tak snad až bude zase přístupný kompletně…

Následovalo vrácení auta – a zde bych si rovnou dovolila malou radu – odvezte ho vrátit zpátky na letiště rovnou po příjezdu do Marrakéše a do centra přímo k Jemaa el-Fna se pak můžete vydat autobusem za příjemných 30 dirhamů – v ceně je cesta tam i zpět a jezdí dostatečně často a má i takové ty odkládací plochy na bagáž. V tomhle městě dopravního surrealismu je to mnohem jednodušší, levnější a pro nervy pohodlnější způsob přepravy 🙂 Když jsme se projeli MHD, šli jsme se zase nechat obrat – no tedy, šli jsme vybrat dárek pro taťku, protože si přál nějaký ten šutřík, a to ideálně přírodní krystal nebo něco takového. Tak jsem vybrala, úspěšně ukecala cenu na jednu třetinu a po návratu na hotel a deseti vteřinách na Googlu zjistila, že to stálo pořád ještě jednou tolik, než to mělo stát! Takovej dobrej pocit jsem měla, že se sebou nenechám orat, že se nenechám obrat, že to byl dobrej nákup – za třetinu! Takovej malej pocit vítězství a zadostiučinění po tom, co nám pán den předtím provedl s večeří. Sbohem, zbytky sebevědomí, na viděnou, sebeúcto! Před večerní výpravou za večeří se mi muž smál, že je na hady zima, a že je to blbost – vyprávěla jsem mu o tom nandavání na lidi a vybírání peněz. A po pěti minutách už ho měl na zádech. Miluju ty momenty „Já ti to říkala“. To by ale nebylo nejhorší, pán byl opravdu úporný a ještě se dožadoval 10 eur a byl uražený za míň (finální částka 2,50)! Přece je to had, to je něco extra, ne…

Krom porno zážitků s jídlem (už jen když si vzpomenu třeba na sandwich s falafelem, mňaaaam, prosím jeden teď hned a tady) byl Marrakéš celkově dost intenzivní i na můj vkus a v podstatě mám pocit, že centrum je zkažené turismem. Dva dny byly tak akorát na nasátí atmosféry a my se přesunuli na spaní k letišti na „sídliště“, takové malé předměstí – všude akorát místní, všechno pro místní a zase na moje modré vlasy koukali trochu podezřívavě. Zní to divně, ale byla to příjemná změna (pokřikování „Hey, rainbow“ se omrzelo taky dost rychle). Tak jsme procházkovali, večeřeli a nakupovali ještě nějaký kontraband domů a byl to překvapivě nejlepší večer v Marrakéšši. Večeře byla naprosto výborná – stála dokonce tolik, kolik bylo na jídelním lístku uvedeno, a na přepočet na koruny asi tak polovinu toho, co by jídlo stálo u nás. Naprosté překvapení, totální šok! Sice se nám zase hůře komunikovalo, protože znalost angličtiny zůstala někde v centru, ale to nevadilo – byli tam milí, srdeční a přátelští lidé, kteří byli snesitelně sociálně aktivní a v krámě s kořením jsme si dokonce trochu pokecali – sice přes telefon a Google Translator, ale každá snaha se cení a bylo to super milé. K výběru koření jsme dostali tradiční mátový čaj a pomáhali jsme zjistit, jak se to či ono koření řekne anglicky (o ceně se snad ani nemá smysl bavit, byla naprosto směšná) a dokonce jsme našli i Amlou – sice ne domácí, ale vzhledem k uzavřenému obalu jsme to viděli jako větší šanci na propašování přes letištní kontrolu. Takže upřímně příště uvažujeme, že bychom zůstali v Marrakéši pouze takto na okraji (reklmaní vložka: „Flashback house“ na Bookingu) a do města si udělali spíš jen výlet a skvěle by se odtud vyráželo i na delší výlety… a to vše necelých 10 minut pěšky od letiště a tedy i půjčovny aut. Bylo to tam super…

Mimochodem, s milým úsměvem se podařilo dovézt domu i Amlou! Ale pšt, pán od rentgenového rámu by měl jinak problém 🙂

Děkuji za trpělivost při čtení. Pokud vás něco zajímá, ptejte se – co budu vědět, ráda poradím. Pokud byste se někdo chystal autem nebo spíš dodávkou trajektem, dejte vědět a hlavně mi přivezte nazpět pár tajine hrnců! A pokud mě budete někdo chtít vzít sebou na dovolenou, taky se bránit nebudu – jsem spolehlivý průvodce bez znalosti jazyků…

Malá rekapitulace celého výletu:

Článek I. – Ouzoud waterfalls

Článek II. – Hory a Majorelle Jardin

Článek III. – Essaouira

Pokus o ideální poznávačku Marrakéše a okolí:

Sobota: odpoledne přílet s Ryanair – letenky na webu (přespání ve Flashback house cca. 10 minut pěšky od letiště (Booking), místní večeře a pohodová zvykačka na Maroko)
Neděle: Ouzoud waterfalls (výlet autem – tam i zpět, zapůjčení auta ráno přímo na letišti Menara – možno přes web Ryanairu (doporučujeme Sixt))
Pondělí: Oukaimeden/ Ourika valley (výlet autem – možno tam i zpět, popřípadě přespání v Dar Soulaimane – doporučujeme (Booking))
Úterý: Aid Benhadou + Ouarzazate (výlet autem tam, přespání na místě)
Středa: Majorelle Garden v Marrakéši (ráno přejezd autem s odpočinkem v Marrakéši v půli cesty, večer pokračování do Essouairy, trochu náročné pro řidiče)
Čtvrtek: Essouaira (moře, rybí trh, pevnost)
Pátek: Essouaira (relax, moře, …)
Sobota: Esouaira a okolí (Sáfí, velbloudi a podobně)
Neděle: Marrakéš (přejezd zpět + vrácení auta, večerní Jemaa el Fna)
Pondělí: Marrakéš (Bahia, Kotubia, súky a jiné)
Úterý: odlet odpoledne s Ryanair – letenky na webu

Pro fanoušky pouště je určitě možno zkrátit o den výlet do Essouairy a podle přání zajet na jedno přespání do pouště, hezky ve stanu a večer s hrou na kytaru, s pohodičkou v beduínském stylu – nabízejí docela často Zagoru, a to už je jen kousek od Ouarzazate, tak by to určitě klaplo skvěle – bohužel tady nemáme zkušenost ani dostatečné informace, abychom tenhle bod napevno zařadili na do doporučeného programu. Snad příště – nebo budeme čekat na info od vás 🙂

Maroko v lednu! (Essoauira, 2019) III.

Dalšího dne po ránu už jsme si mysleli, že jsme v podstatě zažili úplně všechno, vodopády z Thajska, vlezlé opice, Marocký sníh, vrcholky hor, otravné turisticky nacpané atrakce i klasický místní život a samozřejmě obchodníky – vtěrky… Jo jooo, to bylo naivní, když se teď ohlédnu. Trochu jsme si přivstali a pojedli poslední snídani na terase s výhledem na východ slunce nad Atlasem a plánovali cestu do Essoauiry, kterou jsme vybrali jakožto místo u moře nejblíž Marrakéši (asi 170 km) asi ze tří možností, které jsou kousek od sebe (ještě bylo ve hře Sáfí a nějaká vesnička mezi nimi). Takže tak trochu na slepo, žádný větší průzkum, ani jsme pořádně nevěděli, co nás čeká, jen to, že z Marrakéše se pořádají výlety i sem.

Asi nemusím zbytečně popisovat, jak sme nasedli do auta a bla bla… za zmínku stojí snad jen to, že po ránu uprostřed týdne je super projíždět někam skrz celý Marrakéš. Já jako neřidič měla k navigaci ještě super zábavu ve smyslu hlášek mého muže: „Já ty ku…vy na tech skútrech všechny zabiju…. Víš ty blb…píp…u, co je to jízdní pruh?! Ježííís, zelená, dělějte něco! Tady jsou dva pruhy, proč ty idi…i stojej tak, jako by tu byly čtyři?!“ – a on, chudák, měl celou dobu nateklou žilku na čele, která hrozila prasknutím, a pořád dokola říkal, že nenávidí Marrakéšš (a to ještě půl hodiny po tom, co už jsme z toho byli venku. Poté, co jsme byli později přímo v Marrakéši ubytovaní, začal pro změnu říkat, že nenávidí mě za to, že jsem tam chtěla). Já osobně si myslím, že to řízení zvládl bravurně. Být řidičem zapůjčené Fiestičky já, prostě zastavim, nechám jí stát uprostřed té bůhví kolika vlastně proudé silnice, odejdu, najdu si nějaký tmavý koutek a tam schoulená do klubíčka brečim. Jinými slovy – příště nehledáme nejrychlejší trasu, ale nějakou mimo Marrakéš.

Cestou k moři se postupně měnil ráz krajiny, chvílemi jsme jeli téměř pouští a pak zase začalo být zeleno – nějaké divné stromy, co rozhodně nejsou olivovníky… (tady byla domácí příprava na dovolenou hluboce zanedbána) a po pár minutách jsme potkali jeden z těchto stromů obsypaný kozami, a že se pěkně urodilo! Když jsme viděli druhý, donutila jsem muže zastavit a jen se staženým okénkem si kozy rychle vyfotila, abychom se nezdržovali. Pořád jsme z toho nějak nebyli moudří a vrtalo nám hlavou, co že ty kozy na těch stromech mají, a že je to ještě divnější než všechny ostatní podivnosti, co jsme doteď viděli… Vygooglili jsme si tedy heslo „goat tree“ čili kozostromy a zjistili jsme, že kozy lezou na argánie kvůli plodům a že samotné argánie jsou v Maroku (a na západě Alžírska) endemitem a tento kozí úkaz nikde jinde na světě není možno vidět (tedy minimálně ne na argániích). Jasně, arganovej olej – o tom přeci všichni mluvili ve spojení s cestou do Maroka. Ale počkat, není divné, že to dozrává zrovna v lednu?! Taky že nedozrává. Plody, ze kterých se olej vyrábí, jsou zralé v červnu či červenci. Tady se nabízela další otázka a my okamžitě začali pátrat a odpověď byla překvapivá jen zčásti – stejně jako se u nás využije každá podnikatelská příležitost, využije se i v Maroku – jenom trochu jinak. Protože turistům přijdou kozy na stromech fascinující, naženou je „pastevci“ ráno na strom a pak celý den vybírají peníze od každého, kdo se tam zastaví, aby si udělal fotku. Není prý ojedinělé ani to, že na stromě jsou natlučená prkýnka, na kterých kozy stojí, a ani to, že je tam na provazech ráno vytáhnou. No a pak přijedou nějaký český s…ě a klidně si kozy vyfotí bez placení! Nebudete mi to věřit, ale do konce pobytu jsem tu fotku kozostromu prohlížela několikrát a kontrolovala kozy – fakticky, ani jedna nejí. Jen tam tak stojí a čumí. Pak už si člověk začne chtě nechtě představovat toho pána, jak ráno dožene kozy k silnici, přehodí provaz přes větev, uváže koze postroj a tááááhne…

Malá kulturní vložka – původně kozy plody argánie „sklízely“ a zdroje se nedokážou shodnout v tom, zda se to dělá ještě dodnes, ale podle nás jo… Kozy plody oškubaly na stromě, zbaštily je a lehce natrávily a pak to šlo zase ven. Z těchto plodů se prý pak olej dělal lépe, protože byly měkčí… Každopádně hned několik zdrojů uvádí, že tento způsob výroby oleje neprochází hygienickými standardy, a tak tento olej nemůže být používán jako potravina, ale používá se pouze jako kosmetický. Takže milé dámy, přeji vám, abyste už do konce života, kdykoli budete používat něco s arganovým olejem, vždycky pomyslely na to, jak si na obličej či někam jinam mažete ty kozí bobky. Já na to totiž nikdy nezapomenu a bylo by hezký, nebejt v tom sama!

Essoauira, kterou doteď neumím napsat správně, a chápu, proč jí u nás říkáme As-Sawíra, byla zase pro změnu „jinej svět“. Strašně špatně se to popisuje, ale většina věcí v tom místě byla prostě uplně jiná než to, co jsme doposud viděli… Cestou do riadu jsme se ztratili asi jen třikrát, ale tady holt nepomáhal ani Google ani Waze – věřím tomu, že bychom dokonce lépe dopadli bez nich. Představte si to přímořské městečko celé obehnané hradbami, kde nebylo místa nazbyt… samozřejmě že měly uličky místy metr šířky a především jich tam bylo asi desetkrát tolik, než mapy registrovaly. Nakonec se na nás vrhnul milý klučina a ptal se, jestli nejsme třeba Carsonovi – když zjistil, že ne, poslal nás ochotně za roh, že tam už je náš riad – samozřejmě v té nejmenší nejkřivolačejší uličce v celé medině. Tam jsme pro změnu potkali dva turisty, co vypadali zmateněji než my a ještě o kousek ztraceněji. Nevím, jak moc se vyděsili v ten okamžik, co jsme se jich zeptali, jestli nejsou Carsonovi, ale nakonec měli obrovskou radost, že za rohem už je někdo konečně ubytuje 😀

Po ubytování jsme se pustili do průzkumu okolí a hlavně rybího trhu. Z průvodců jsem věděla, že se tam dají ochutnat různé podivnosti a navíc na rozdíl od běžných středozemních letovisek nejsou potvůrky importované, ale nachytané přímo v místě a tedy opravdu čerstvé. Jiný svět, zase! Strašně se opakuji, já vím, ale ono to vážně jinak popsat nejde. V přístavu všude rozložené stolečky, krabice a jiné věci, které lze považovat za prodejní plochy, a na nich milion různých „živočichů“ – od klasických sardinek až po žraloky. U nás by celé tohle místo hygiena uzavřela bez mrknutí oka do pěti minut. Jenže rychle nám došlo, že se v těchto podmínkách nic dlouho nezdrží, a tak je to vlastně stokrát lepší a čerstvější, než někde hogo fogo vystavené v krámě na tuně ledu. Postupně sem přijížděli rybáři z lovu a místní včetně otrlejších francouzkých turistů (z Paříže sem lítá Ryanair za naprosto směšné peníze, být jimi, taky bych si tady dělala dovolenou několikrát do roka) už úlovek rozebírali cestou z lodi. My jsme otrlejší nebyli a dokonce jsem si ani jako první sousto neodvážila dát mořského ježka, ale začala jsem u ústřice. Mňam! U nás bych si svou jednu ústřici za 50 Kč válející se dva dny na pultu asi netroufla ochutnat syrovou. Ale tady to bylo něco úžasného, už otevřená a rovnou zakápnutá citrusem, dokonale čerstvá asi tak za 15 Kč a s možností přídavku jen tak, za úsměv?! Tak to už mi chybí teď!

V rámci ochutnávání došlo na různé už uvařené mušle či škeble včetně toho slavného syrového mořského ježka a taky něco… no ehm, takovou tyčinku jakoby s klepýtkama?! Doteď nevíme, co to bylo, ale bylo to moc dobré a vlastně si nejsem jistá, jestli to uplně chci vědět… Ale muž tvrdí, že to mohlo být něco jako mořský červ, tak možná kdybyste mu to někdo vyvrátil, byla bych malinko klidnější 😀 Mě velmi chutnal i ten ježek, jen tak mezi námi, o mušlích ani nemluvě. U stánků měli i lastury velké 40 cm a samozřejmě stále živé a doteď mi vrtá hlavou, jak se asi připravují, mně by se do žádného hrnce doma nevlezla ani jedna z nich… Samozřejmě že večeře byla jasná. Kde jinde přijdete, sednete si a vyberete si ze všech těch ryb a krevet a další havěti, co se na ledu povětšinou ještě hýbe, které z nich vám ugrilují za čerstva? Dokonce vám i řeknou, ze které rybářské lodi ten úlovek pochází a můžete si ji jít i prohlédnout, když náhodou bude stát tou dobou v přístavu. Jo a málem bych zapomněla. Ano, oni vám to řeknou! Anglicky! To byla vůbec největší změna k lepšímu – mohli jsme normálně komunikovat s lidmi! Takže jsme si naložili na mísu příšerky (jednou by mi mohl někdo vysvětlit rozdíl mezi schrimps a prawns a co je proboha ta věc, kterou tady nazývají scampi). A k tomu nějakou tu rybu, dostali jsme samozřejmě zase ten světoznámý marrocan salad, akorát místo chleba bohužel francouzkou bagetu, a koukali, jak se připravuje jídlo. Kočky to samozřejmě taky zpozorovaly, takže muž mi rovnou oznamoval, že je rád, že si tu toxoplazmózu musím domu přivézt za každou cenu… Jídlo bylo naprosto boží a jelikož jsme se zeptali, jestli za to nechce nějak moc peněz, tak nám přihodil zdarma na srovnání ceny nějaké sardinky. Taky způsob, jak si turista alespoň nepřijde tolik obranej… A kočky si samozřejmě taky přišly na své, vzhledem k jejich větší koncetraci v celém městě jsem se dělila rovnou se dvěma!

Válečka na písku u moře (přesněji oceánu) také proběhla, a i když nebylo zas tak studené, ta teplota vzduchu kolem 23 stupňů nezněla úplně lákavě na dostatečně rychlé osychání. Pláž je tu písečná a od přístavu pokračuje kam až oko dohlédne, úplně jsem si představovala tu letní dovolenou… ráno se naprat ústřicemi, poválet se u vody pořádně si zaplavat, dohádat se s nějakým prodejcem o cenu ryby k obědu (spoustu grilů zde funguje tak, že vám i připraví to, co jim donesete)… Jen z ČR tam nic nelítá přímo, věčná škoda – asi navrhnu Ryanairu, jestli tam nechce začít létat z Karlových Varů 😀 Při tom válení jsme si hezky vykoupali většinu věcí, protože byl – nečekaně – příliv. Ale když je na celé pláži dohromady dvacet lidí, tak ve vaší hlavě prostě neproběhne úvaha na téma „a nejsou ty lidi nějak divně daleko od vody?“.

Také jsme si užili západ slunce na hradbách pevnosti – pro znalce: tam, kde si shodou okolností Daenerys přebírala svou armádu Neposkvrněných (někde v průběhu pobytu jsme přišli na to, že i Essoauira byla jednou z marockých lokací při natáčení Hry o trůny). A samozřejmě místní súk, který byl zase kouzelný sám o sobě. Čerstvé bylinky, jahody, chléb i koření a sem tam do toho nějaké ty čínské oblečky. Nebudu se více rozepisovat o tom, že mám novou tašku / „kabelku“ – jednoduše říkám, že s mým mužem se arabský způsob obchodování fakt nedá, protože kvůli jeho přihazování nakonec nakoupíte jednou tak draho, než jste měli šanci to původně ukecat! Ale abych to vyrovnala – jeho trvání na o něco dražším riadu přímo u moře se ukázalo být skělým nápadem díky klasické střešní terase, kam jsme zapluli, když už nás bolely nohy, a užívali si moře o dvě patra výše, než bylo naše spaní. Tohle byla další tvář Maroka, kterou stojí za to vidět a kterou si zamilujete, strávili jsme zde jen dva dny a zdálo se mi to dost málo – protože na takové to pořádné vyklidnění a relax by tu bylo potřeba zůstat o něco déle (a také sníst víc ústřic, muheheeee).

Zběžně přemýšlím a vůbec nemám zapsané veselé historky ze shánění alkoholu v arabské zemi (aneb když si pán chce dát k tomu západu slunce sklenku vína), také jsem vám nenapsala, kolikrát nám nabízeli hašiš a jiné drogy a jak je mají důmyslně maskované. Ani že začátek konce je, když se necháte nahnat někomu do stánku. Nebo že v Essoauiře se občas o jídlo dělíte i s pěti kočkami, co se o vás perou, a na odhánění neodbytných hudebníků co vám fidláním „zpříjemňují“ oběd či večeři abyste si pořídili pendrek… A víte co? Jste doufám už dostatečně nalákáni, takže vyražte, některé věci musíte zažít na vlastní kůži! V posledním díle už jen rychle prolétnu návštěvu Marrakéše 🙂

 

IV. Pokračování ve čtení další článku tu

II. Předchozí článek z hor je zase tu

I. Číst o našem výletu od začátku můžete zase tady

Maroko v lednu! (2019) II.

Po vodopádech jsme trochu váhali, co další den – bylo toho na výběr mnoho a času už jen málo. (Na samý závěr téhle minisérie se pokusím udělat ideální plán cesty a do hor bychom ještě den přidali). Chtěli jsme jet na necelých 50 km vzdálený Imlil trochu hikovat – tam jsou také vodopády, ale musíte si k nim vylézt cestou po horách, okruh trvá kolem šesti hodin a měl by to být super zážitek. Ovšem po prosincových událostech na tomto místě se vláda malinko zbláznila a umístila tam hned několik kontrolních míst a na jednom se snad dokonce odevzdávají pasy, aby si zkontrolovali, že jste se vrátili a vyzvedli si je. Přestalo se nám chtít absolvovat takový cirkus a rozhodli jsme se, že to dáme příště, až strach z podobných „nehod“ zase trochu povolí. Už jenom komunikace s policejními složkami (mají krom policie po francouzském vzoru i takové věci jako četníky a podobně) je v Maroku problém – arabsky jsem se naučila akorát la šokran (ne, děkuji) a francouzsky se umíme zeptat pana policisty, jak se má, a na oplátku oni umí anglicky akorát Hello, takže vlastně komunikace neprobíhá žádná. Celkově se na angličtinu hraje jen v turistických centrech jako je Marrakéš, v horách téměř vůbec…

 

Další na našem seznamu míst k navštívení byly pevnosti Ait Ben Haddou a Ouarzazate (jsou kousek od sebe). To jsme si ale zapomněli malinko přivstat, protože sice vzdálenost byla kolem 270 km a tak se zdálo, že je možné být tam relativně rychle, ale cesta vedla horským průsmykem na opačnou stranu Atlasu. Waze při zadání trasy prohlásil, že to bude na 4,5 hodiny a vzhledem k obavám z cesty přes hory jsme to raději vzdali (nechtěli jsme jet zpět za tmy – přecijen občas průvodci docela straší, že všechno mimo hlavní cesty může být v noci slušným adrenalinovým zážitkem). Teď po návratu jsme zjistilí, že obě opevněná města/vesnice tj. ksary byly lokacemi natáčení Hry o trůny a že je vlastně ze seriálu známe – to samotné je záruka kvality, protože místa k natáčení vybírají vždycky úžasná (Yunkai a Pentos, pro fanoušky). Ait Ben Haddou je dokonce na seznamu UNESCO, což je fajn – ale po Maltských rozvalinách už zapsání na seznam nepovažuji za záruku úžasného zážitku 😀 Každopádně doteď litujeme, že jsme nejeli, a máme obě místa na seznamu na příště jako bezpodmínečnou návštěvu – možná i s jednou nocí přímo tam, je to tam velké a dá se tam prý potulovat celý den. Takže pokud budete mít možnost, jeďte tam okamžitě!

 

Nakonec jsme si řekli, že si holt dáme první dávku Marrakéše a navštívíme Jardin Majorelle, tedy Majorelleho zahradu, kde měl umělec svého času ateliér a odpoledne se pak pojedeme podívat na marocký sníh a řidší vzduch do Oukaimeden, abychom si ty hory ještě trochu užili.

První polovina výletu byla trochu intezivní na počet turistů – v Marrakéši zřejmě neexistuje nic jako „mimo sezónu“, takže zahrada byla nacpaná k prasknutí a my oba trochu znechucení, že „s těma lidma se to nedá fotit“. Ale ať nepředbíhám – místo je samozřejmě zpoplatněné a nejvíce ušetříte (haha), když si koupíte kombi lístek do zahrady, berberského muzea a ještě k tomu muzea Yvese Saint Laurenta. Vyjde vás to celé na krásných 180 dirhamů (kurz přepočítavejte opravdu na 10 MAD – 1 euro, mělo by to být méně, ale to z nikoho nikde nevytlučete) a nejdražší bylo poslední zmíněné muzeum – 100 dirhamů za osobu, ale tak proč ne, že?

Zahrada byla opravdu nádherná, většina zdiva modrá a rostliny opravdu exotické, krásný estetický zážitek – až na ty miliony selfíčkářů v každém koutku. Zde asi místo slov koukněte na fotky. Již zmíněné berberské muzeum je umístěno přímo v zahradě a sídlí v Majorelleho vile/ateliéru. Také velmi zajímavé – tradiční oblečení původních obyvatel Maroka a původní nástroje a takové ty běžné muzejní věci, ale hlavně je zde výstavka typických berberských šperků, kde jsem si parkrát i trochu uslintla. Už samotná místnost s expozicí šperků je dost zajímavě řešená – po vstupu máte nad hlavou hvězdné nebe! (Kde nepřekáželi k focení lidé, tam byl pro změnu zákaz fotit, a všude byli hlídači, takže tam se budete muset podívat osobně, fotky jsem neriskovala.)

 

Trochu zvláštně na mě působilo Le Musée Yves Saint Laurent – krásný vchod, krásná nová velkorysá budova a uvnitř téměř nic. Tedy možná pro zaryté fanoušky super, ale nám na prohlídku stačilo patnáct minut i s pauzou na čůrání. V podstatě mě zaujala jediná věc – a to technické zpracování vystavených šatů, které se někdy v minulosti objevovaly na módních molech. Ne že bych chtěla machrovat a tak vůbec, ale člověka potěší, když nabízí k prodeji svoje vlastní návrhy a ty jsou precizněji zpracované, než od velkého a světoznámého návrháře! Pro Maroko je význačný stejně jako Majorelle proto, že zde nějakou dobu tvořil a také se stal zachráncem Majorellovy zahrady, když místo ní měl vyrůst hotel. Za nás oba ovšem může s klidem říci – pokud nejste skalní fanoušek, naše doporučení zní – nechte si peníze za vstup v peněžence, o nic nepřijdete a radši se o ně nechte obrat na súku – je to větší sranda.

Přímo odtamtud (Google uvádí pro Marrakéš 466 m nad mořem) jsme se vydali zdolávat vrcholky Atlasu, sice vsedě a na čtyřech kolech, ale přesto to byl neskutečný zážitek! Středisko – nesmějte se, ale přesněji „lyžařské středisko“ Oukaimeden má uváděnou výškou nad mořem 2726 metrů a ještě pár metrů nahoru jsme si popošli… Muž mi tvrdil, že autu se cestou přestává chtít jet a že se nám nahoře bude asi malinko hůř dýchat, ale nevěřila jsem mu ani slovo. Nádherná vyhlídková jízda maximální rychlostí 30 kilometrů za hodinu – víc to v tech serpentýnách ani nešlo. Přijeli jsme nahoru na nejvýše dostupné místo a nechali si „pohlídat“ auto za poplatek, jako vždy, a že tedy pořádná procházka a že si musíme sáhnout na ten sníh, který tam vážně byl. Šla jsem se napít před cestou, takže víčko od láhve s pitím div neudělalo díru do střechy auta a ještě že ho tam bylo jen trochu, také sme mohli dělat kompletní očistu interiéru.V tu chvíli jsem uvěřila všemu, co mi cestou říkal – přeci jen jsou dvě různé věci slyšet a vidět fyziku v praxi! Po vystoupaných dvou tisících metrech se tedy vážně změnil tlak. Bohužel to nebyla jediná věc, co se změnila, a to byl přesně ten jediný okamžik, kdy jsem litovala, že jsme v Maroku mimo sezónu.

Změnila se totiž nejen hustota vzduchu, ale také hustota turistů, která začla být velmi neúměrná k počtu „obchodníků“. Napadá mě pro ně souhrný pojem vtěrky, ale nevím, zda by to někoho neurazilo, není to myšleno špatně, jen jsou prostě malinko neodbytní, no. Jinými slovy – na parkovišti celkem šest aut, všichni ostatní už někde v trapu na vycházce a my jsme tam v tu chvíli byli jediní dva turisti. Zní to pohádkově, že? Jenže tohle výhra nebyla. Měli jsme na výběr asi z pěti oslů, na kterých jsme se mohli svézt… ale po celou dobu, protože pánové to odmítali vzdát a vodili oslíky stále za námi. Byla nám nabízena lyžařská výbava k zapůjčení i přes to, že sníh evidentně téměř nebyl a vlek nejel. Byly nám nabízeny cetky, jídlo a vlastně všechno, na co si vzpomenete, protože se na nás vrhli uplně všichni. To už bylo trošku přes čáru samo o sobě a já ještě udělala tu chybu, že jsem jedomu pánovi odpověděla! Takže krom oslů jsme měli sebou na procházce adoptovaného ještě jednoho pána a ten nabízel šutry. Atlas je naleziště mnoha a mnoha drahých šutrů, ale to co nabízel, byl křišťál (krásný příklad marocké lidové tvořivosti) a prvně i tvrdil, že je to křišťál, podruhé vytáhl ten samý kámen natřený na fialovo a vysvětloval, že je to ametyst, a třetí byl pro změnu nabarvený na zlato a o tom tvrdil, že je to pyrit. Nejsem zrovna sběratel, nerozumím tomu – ale když vám někdo o jablku bude tvrdit, že je to pomeranč, prostě nějak poznáte, že kecá. Tak jsem na něj chvíli civěla a odpověděla mu, že to teda ametyst nejni, a už to bylo. Pánové s oslíky mezitím pochopili, že chceme jít pěšky, a tak změnili pokřikování z projetí na oslu na – vyfoťte se s oslem či vyfoťte si osla jen tak samotného a stále nás pronásledovali. Pán už také ťapkal vedle mě a stále točil různé kameny z tašky a jelikož se s ním nikdo nebavil, tak smlouval sám se sebou a postupně si uhádal cenu z 15 euro za šutr na asi 4 eura. Smlouvat tedy uměl, to se musí nechat. A co my?

My jsme to po půl hodině vzdali a radši odjeli, protože to začínalo vypadat, že celá ta kolona s námi dojde klidně i na vrchol hory. Přesněji – nasedli jsme do auta a popojeli asi 300 metrů, že si uděláme alespoň pár fotek v klidu. Pán s kameny to zvětřil, takže neváhal ani vteřinu, naskočil na svého motorového „pionýra“ a hned byl znovu u nás. Stihla jsem mezitím cvaknout asi tak čtyři fotky! Tentokrát mi po zavření dveří od auta ještě škrabkal na okýnko a kreslil tam ty čtyři eura za kámen. Jak jsme nastartovali a vydali se směrem dál dolů, tak se vydal zase za námi – jakože vážně?! Tak jsme si rozmysleli i oběd v horském středisku a raději pokračovali v cestě. Díky bohu to před další zastávkou nakonec vzdal. Na obranu místních „vtěrek“ je asi nutné říci, že nejsou nikterak agresivní, zlí nebo nepříjemní a nemyslí to špatně… jen mají fakt výdrž. Zážitek to tedy byl a teď už se tomu smějeme a vzpomínáme na to rádi, nicméně v tu chvíli… Ale jo, taky jsme se smáli – protože jsme měli v plánu zastavovat a procházet se všude, kde se nám bude líbit, tak jsme si tak říkali, že „týpek“ bude mít fakt náročné odpoledne, jestli nás bude honit až dolů… Každopádně – je tam naprosto dechberoucí krajina a jestli jsme si mysleli, že dole v údolí je naprosto jiný život, tak to ještě nebylo nic proti tomu v horách – kdybych si nepřipadala trochu nemístně, tak bych měla dokonalé dokumentární fotky toho, jak máma od rodiny pere velké prádlo v řece a kolem ní běhá hlouček dětí, babiček s nůšemi dřeva a sena na cestě domů z hor či srazu místních přípravujích si jídlo ve veřejné pícce uprostřed ničeho. Rozhodně jako výlet také doporučujeme, zde dokonce jako adrenalinový sport na téma zbav se svého prodejce.

Nicméně tím den plný zážitků nekončil – když jsme se dokodrcali zpět do údolí, měla Lenička jeden ze svých geniálních nápadů – tedy já po tom toužila celou dobu, akorát jsem si to konečně prosadila – chtěla jsem se jít najíst někam, kde sedí jen místní a nejsou tam soustředění na turisty – za prvé by nás neměli tolik obrat a za druhé jsem nechtěla jíst jídlo pro turisty, chtěla jsem ochutnat přesně to, co si dělají sami pro sebe. To nezní blbě, že?! Už jsem vám říkala, že nemívají jídelní lístky? No tak nemívají, taky nápisy jsou z našeho pohledu spíš obrázky, přecijen arabština, že… a když narazíte na servírku, která neumí víc než pět slov francouzsky, je najednou nezapomenutelným zážitkem i obyčejná večeře. Na mou obranu – název snack bar restaurant byl vyveden čitelně a anglicky, tak to vypadalo zvenku nadějně. Situace ale byla taková, že jsme pochopili Marrocan Salad, tak jsme kývli a dali si ho. Já zase chtěla džusíček (musíte ochutnat, jinak to nepochopíte)… tak to jsem ani s překladačem nedala a potom, co mi telefon slečna vzala a zkoušela to tak, že si budem jako povídat navzájem, čímž jsme si vůběc nepomohly, skončilo to u mého „Whatever, just Coca Cola“, protože ta je evidentně všudypřítomná a aspoň víte, co dostanete. Názornými posunky mého muže se nám podařilo objednat čaj a místo toho, abychom si jídlo vybírali, skončili jsme u jediného mezinárodně pochopitelného slova pro všechny zůčastněné a vyhrkli na ní „tažíííííínnnnnn“, měla jsem tendence hledat na překladači kuře či opisem nějak vymyslet, jak říct, že proboha ne ovci – ale to mělo úspěch stejný jako předchozí pokus.

Takže jak jinak, k večeři byl skopový tajine a se mnou si na jídle pochutnala jedna z miliónů místních „socka-koček“, která ty tlusté kousky na rozdíl ode mně ocenila. Ale jinak to bylo naprosto prefektní jídlo, dokonale ochucené a libové kousky masa i všechna zelenina se jen rozpadaly na jazyku a upřímně, kdo v Maroku neochutná tajine, jako by tam ani nebyl… a já si nakonec propašovala v batohu i nějaké to koření na doma – teď už jen přesvědčit muže, že potřebujeme i černou venkovní kuchyň, aby se dalo vařit správně na ohni, a do té doby se chystám na pokus do trouby, který asi nebude tim správným kulinářským zážitkem, ale za zkoušku to stojí.

 

Tak jsem doufala, že v druhém díle stihnu i kozostromy a třeba kousek moře, ale ať dělám, co dělám, nějak to neumím zkrátit… tak zase brzy na čtenou!

III. pokračovat ve čtení můžete rovnou tu

IV. tudy přeskočíte rovnou na poslední článek

I. a tudy pro změnu na předchozí díl 🙂

0

Your Cart