Ze života I.
Rok se s rokem sešel – nebo jak se to vhodně vzletně píše – a my vyrobili nový web. Na starém webu jsem tuto krátkou příhodu psala jen proto, aby byl naplněn nějaký základní stav článků ke spuštění stránek. Teď už sice tento problém není aktuální …ale kdykoliv si na to vzpomenu, skvěle se pobavím a přijde mi líto tento text mazat…
(Duben 2015)
Přidám vám sem tedy příhodu s klíči, která se mi nedávno stala. Většina lidí se ráda pobaví neštěstím druhých (ano, já samozřejmě taky) a tak si říkám – proč ne. Jak obvykle vypadá venčení mých dvou milovaných psychopsů, na to si člověk nakonec i zvykne, ale občas je zřejmě potřeba to ještě trochu ozvláštnit.
Takže ano, vydala jsem se na procházku se zvěří.
To, že klíče stále ještě visí vedle botníku na svém obvyklém místě, mi došlo okamžitě po zacvaknutí dveří od domu. Pozdě, no. Inteligentní lidé mívají někde schovaný klíč pro všechny případy, ale řekněme si to na rovinu, do této skupiny já nepatřím.
(Pozn. aut.: je červenec 2016 a hádejte co! Klíče stále nikde poblíž baráku schované nejsou a nejspíš si na to vzpomenu zase příště – až uslyším to nepříjemné a děsivé cvaknutí dveří.)
Občas je závislost na mobilu i celkem prospěšná a upozorňuji, že ho netahám sebou na procházky, abych byla stále online někde na Facebooku… Ale mám u sebe ráda aspoň ten mikrofoťák – pro případ, že někde potkáme něco zajímavého. První bod nouzového postupu byl tedy jasný. Po obvolaní všech existujících potencionálních zachránců s klíči jsem usoudila, že jediná naděje je mamka, která mi to nezvedá určitě jen proto, že je v práci. Výborně, takže výlet do města… neučesaná, nenasnídaná, v tričku na doma a superstarých teplácích, úplná princezna.
Z naší osídlené zatáčky před chvílí odjel autobus do Chebu, párada… další jede zhruba za tři hodiny a stejně si nedělám iluze, že by jakýkoliv autobusák, který je alespoň částečně při smyslech, naložil dobrovolně ty moje dvě velmi slušně vychovaná zvířátka bez košíku. Fajn. Panika. To se vyřeší. Nakonec jsem ukecala slečnu od nás z úřadu, aby mě vzala do města – za mamkou do práce. O pár minut později jsem zjistila, že mamka opravdu má moje náhradní klíče, ale u sebe doma, aby je náhodou neztratila… takže jsem slečnu odvelela zpět do naší osídlené zatáčky a my se vydali na procházku středem města s jedněmi klíči vyzvednout ty druhé… Všechno relativně v pohodě (rozumějte: přežili jsme bez výrazné ostudy, pokud někdo touží poznat jak vypadá ta běžná, ráda oba miláčky zapůjčím na společnou procházku), vrátila jsem původní klíče mamce a nadšeně jsem začala hledat oběť, která si nechá zachlupit auto a hodí nás domů. Do dalšího autobusu bylo totiž stále daleko a výsledek byl příliš nejistý…
Vyhrál to táta, který mi do telefonu řekl, že musím dorazit k němu, že nestíhá, ale že nás odveze (no když procházka, tak ať to stojí za to, že ?).
Jelikož jsem s ním telefonovala před výlohou sekáče, kde viselo něco suprového, začala jsem řešit problém, co se dvěma obludami a nákupem… Omluvila jsem se tedy dopředu paní, že jí tam lezu s takovou havětí, zeptala se, zda vubec můžu dovnitř, a že je mi to trapné, ale že je nemám venku kde nechat… Podle ní jsou oba roztomilí a můžu je klidně i pustit, než si šaty vyzkouším. Jo, to určitě! S díky jsem odmítla, když paní ale stále projevovala stejné nadšení a trvala na tom, vypustila jsem je a v hlavě mi problesklo – pak ale neřikej, že jsem tě nevarovala. Fakoušovi trvalo asi deset vteřin, než se vrhnul do naaranžované výlohy, aby mohl koukat z okna, kdo chodí okolo, Kvíka se okamžitě vrhla nadšeně olizovat paní…
Celkové skóre – jedna oslintaná výloha, jedna oblízaná paní prodavačka, jedna nedobrovolně oblízaná náhodná zákaznice, bílé chlupy všude po podlaze, na každém kousku na prodej, a věřím, že pár by se jich našlo i na stropě. Ostuda k pohledání a aspoň bolestné v podobě šatů, které mi byly a vlastně mi i docela sluší… Jsem si celkem jistá, že paní prodavačce těch vydělaných 80 Kč nemohlo stát za tu spoušť a kdybych u sebe měla víc peněz, než jen drobné v kapse…nejspíš tam nechám odškodné a nebo jí zajdu aspoň pro čokoládu…
Jsem konečně doma a myslím, že oba miláčkové si procházku – na rozdíl ode mně – velmi užili a vůbec jim nevadilo, že místo plánované půlhodinky v lese na ní strávili půl dne ve městě.
P. S.: Na zapůjčení mazlíčků je již dlouhá čekací listina. Přesto se však klidně ozvěte, věřím, že nějakou skulinku v jejich rozvrhu ještě najdeme, abyste si také mohli užít nádhernou společnou procházku, která bude ideálním balzámem na vaše nervy (za případné škody na majetku či zdraví třetích osob neručíme).