Řím v únoru (2018)

9.3.2018 V Cestování, Články ze života

Po několika dnech v ráji na Gozu jsme si kousek přelétli, že se budeme historicky vzdělávat a kochat památkami v Římě. No a hlavně za letenku z Malty chtěli 100 €, takže vyšlo lépe za krásných 35 zaletět na tři dny do Říma a pak za 25 nazpět domů – prodloužení dovolené v úplně jiném duchu než na Maltě a ještě má člověk dobrý pocit, že ušetřil za letenku. Jak se říká, spojení příjemného s užitečným (brzy si to slovo příjemné uvedeme na pravou míru, nicméně očekávání tu trochu bylo…).

Nízkonakládové lety přistávají na letišti Roma Ciampino a není vůbec problém dostat se do centra metropole – busem č. 720 se dá dojet na konečnou metra B (Laurentina) a odtud podzemkou prakticky kamkoli. Měli jsme v Římě tři dny a tak jsme si rovnou na letišti koupili lístek na MHD na 72 hodin. Češi namítnou, že se to nevyplatí, protože se přece dá ušetřit a chodit po Římě pěšky (to si nevymýšlím, to jsem v jednom průvodci doopravdy četla), ale není nad to, když člověk neustále neloví drobné, nehledá automaty na jízdenky a nemusí hlídat, zda je všechno v pořádku. A nohy ho budou bolet stejně, i když si sem tam popojede. A nakonec se to opravdu i vyplatilo.

Já si jako uvědomuji, že nejsem ve vesmíru sama… Ale to by jeden nečekal, že existuje tolik jiných idiotů, které taky napadne jet do Říma v nejhorším měsíci v roce – únoru. To totiž ve všech průvodcích píšou, že není vůbec žádná turistická sezona, počasí nic moc a lidí málo. Takže člověk si z toho podvědomě udělá obrázek o tom, že ty památky bude mít skoro sám pro sebe a užije si to podle svých představ (na davy lidí nejsme moc zvědaví ani já ani přítel). V takové situaci člověk samozřejmě počítá i s tím, že zrovna nebude chodit po Koloseu v plavečkách a absence turistů bude „něco za něco“ – a na horší počasí se i psychicky připraví. Nebo si aspoň myslí, že je na to připravený…

První šok z Říma přišel záhy – měli jsme přestupovat na stanici Colosseo na autobus. Výlez z metra byl pouze pro osoby s ostrými lokty a vážně jsme vystoupili úplně u Kolosea, zde se rovnou i přestupovalo na bus a natěšení na památky začalo rychle opadat. Nejenže jsem doteď nepochopila, proč si z Kolosea udělali hlavní dopravní uzel a obestavěli ho magistrálami, ale těch lidí všude okolo! Fronta do Kolosea působila nekonečně a kromě lidí ve frontě jich všude okolo bylo asi desetkrát tolik. Utekli jsme se ubytovat a přemýšleli, kde jsme udělali chybu (popřípadě proč sakra v těch průvodcích otevřeně lhali…).

Následně jsme vyrazili na památky s tím, že Koloseum necháme na druhý den brzy ráno a snad to bude lepší… Začali jsme Palatinem, kde díky dešti v podstatě ani moc lidí nebylo. Tedy na můj vkus jich i tak bylo až přespříliš, ale po zkušenostech z Kolosea tam opravdu téměř nikdo nebyl. V rychlosti – jedná se o ruiny paláců, domů a spousty dalšího. Zajímavé ovšem je, že jsou na mnoha místech cestičky přímo skrz pozůstatky budov… a všude jsou zamčené branky, kterými by se tam mělo vcházet. Nemluvě o tom, že na úplném vrcholku byla stavba sloužící jako vyhlídka na Řím – taktéž zavřená – a jako bonus bylo zavřené i Palatinské muzeum (podle Googlu otevřené každý den – dokonce tvrdil, že v tu chvíli co koukáme na ty zamčené dveře, je také otevřeno). To už bylo malinko otravné. Areál je spojený s areálem Fora Romana a tak jsme volně pokračovali v prohlídce dalších míst z uctivé vzdálenosti „za plůtkem“…

Má vůbec smysl zmiňovat, že nám na recepci v hotelu řekli, ať se touláme po městě co nejméně, že na ten konkrétní den je zde nahlášeno hned několik demonstrací?! Asi ani ne, to je tak ta klasika, když někam vyrazím, musím mít vždycky něco extra 🙂 Takže komplet prohlídku Fora Romana jsme měli se zvukovým doprovodem nějaké nedaleko probíhající vřavy… Poslední kapkou toho dne bylo, že nás odtamtud vyhnali – vyjímečně tedy naše chyba, protože otevírací doby těchto památek se mění co 14 dní v tomto období a zavírá se hodinu před západem slunce – poslední týden v únoru tedy v 17 hod. To jsme zrovna nevygooglili uplně skvěle…

Následovala výprava na Fontánu di Trevi. Rozhodně stojí za zhlédnutí a pokud budete mít zbytek dne tak krásný jako my – najdete v sobě i tu sílu použít lokty, tedy si ji prohlédnout zblízka. To byl přesně ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že tohle není zábava pro mě… a že i když mám na seznamu “muset see“ Paříž nebo Londýn, tak si nejsem uplně jistá, zda tam ještě vůbec chci… A začali jsme přemýšlet o tom, kdy se asi fotí ty fotky, co dávají v cestovkách k propagaci 🙂 Všechno příkoří celého dne spravila až pizza – a už nikdy nebudu věřit lidem, co tvrdí, že se někde tady dělá pravá italská. Jste – li v Itálii, rozhodně je to jedna z věcí, co chcete jíst a většina z vás už někdy v Itálii byla, tak to jistě víte 🙂 Jenom doporučení – lépe trochu dál od centra a nejen kvůli ceně. Jsem zvídavé děvče a tak jsem na talířích v centru zahlédla sem tam takovou tu suchou podrážku potřenou minimálním množstvím suga, na kterou jsme zvyklí u nás.

Další den jsme si přivstali a vyhnuli se tak té nejhorší frontě u Kolosea – otevírají v devět, takže doporučení zní – nejpozději do půl desáté být na místě. Uvnitř jsme zůstali dobře hodinu a kochali se výhledy a průhledy a kolem půl jedenácté fronta před vchodem byla zase stejná, jako kdyby v Kauflandu měli máslo za 25 Kč. Celkově byl ten druhý den příjemnější a stihli jsme spoustu věcí. Piazza Navona byla lehce přelidněná a na focení nic moc, ale rozhodně je krásná a stojí za to trošku se tam pomačkat s lidmi a 30x odmítnout selfie stick, pláštěnku, šálu nebo sluneční brýle (sortiment záleží na aktuálních povětrnostních podmínkách). Odtud jsme vyrazili na Pantheon, kde snad jako na jediném místě v Římě nám nic nevnucovali tyhle „vtěrky“, ale o to větší tu byla kumulace lidu… no a zbaběle jsme to otočili při pohledu na frontu čekajících, ale i zvenku to byl krásný pohled.

Popis detailů výpravy by klidně zabral polovinu průměrné knihy, i když to byly jen tři dny, a tak doporučím seznam věcí k navštívení brát podle www.vrime.cz, protože to mají příjemně zpracované i s jednotlivými zastávkami metra, kde je vhodné se vysypat na povrch. Zmíním, že mě osobně se hodně líbilo na Piazza del Popolo, protože tam bylo relativně málo lidí a k tomu i nějaký streetart – chlapec s houslemi, na které dokonce i uměl, vytvořil atmosféru, kterou druhý klučina s milióny bublin docela dotáhl a na vteřinu se i zdálo, že Řím je romantické místo. Tam jsme se také ztratili při napádu jít se podívat na Villu Medici a u toho objevili římský Central Park – Villa Borghese Gardens podle Googlu (pokud tam budete chtít cíleně, nejlépe asi najdete tuto AJ verzi jména). Po rušném měste byl poloprázdný park oázou klidu a míru a rozhodně jsme už odpočinek potřebovali. Objevili jsme tam také Asklepeion s jezírkem a to vše s výhledem na Řím, možností zapůjčení loďky a nechyběly ani kačky a racci. Rozhodně je to místo, kde si chcete na chvíli odpočinout od ostatních turistů.

A poslední den? Poslední den nás při pohledu z okna doslova lehce zamrazilo. Rozhodně jsem viděla zasněženou palmu na vlastní oči prvně… Ale tak nejsme z cukru a trocha sněhu ještě nikoho nezabila – omyl, Italové se zřejmě na sněhu rozpouští. Kamkoli jsme se ten den vypravili, tam bylo zavřeno kvůli neočekávanému počasí. Mysleli jsme si, že to nebude problém a půjdeme na prohlídku Vatikánských muzeí, bude to hodně uvnitř, bude teplo a nechceme přece přijít o Sixtinskou kapli, že?! No tak to bylo také naivní, protože z nějakého důvodu extrémní počasí způsobilo i zavření muzeí. Ještěže ten pán se skvělou pizzou také neumrzl jako všechno ostatní a mohli jsme si dát ještě kousky asi pěti druhů na ochutnávku – bereme ten průzkum zodpovědně.

Největším suvenýrem – po celém dni chození od místa na místo, kam bychom se mohli vlastně jít podívat – byla skvělá italská rýmička, kterou jsme si nakonec oba přivezli a já už domů letěla s horečkou. Avšak bydlení u akvaduktu, krásné památky, miliony obchodů a restaurací mají přece jen něco do sebe a když budete mít příležitost, jeďte. Pravděpodobnost, že to všechno vyjde tak blbě jako nám, je určitě mizivá, slibuju…

Shrnutí:

1. Italové se zrovna moc nesnaží mluvit anglicky. Vlastně lépe. Italové se vůbec moc nesnaží…

2. Přírodní katastrofy apokalyptických rozměrů lze v Římě dosáhnout cca. 4 centimetry sněhu. Už jsem vám říkala, že jsou lidi schopní v centru Říma v takové situaci nasadit řetězy?!

3. Jsem přesvěčená o tom, že titulky lákající na „Romanitcký víkend v Římě“ jsou dost zavádějící a romantiku si obvykle většina z nás představuje tak, že nejsou někde, kde se o ně neustále otírají tisíce cizích lidí.

4. V Římě můžete zahodit chytré telefony – ohledně počasí se řiďtě zásadně podle prodejních vtěrek – jakmile začnou vytahovat deštníky, může Google tvrdit jak chce, že pršet nebude. Prostě bude!

5. Úplně nevím, jak to správně naservírovat, ale pokud máte doma chlapa, co rád Assassin´s Creed (tady konkrétně díl Brotherhood), budete muset na romantickou procházku po místech, po kterých lezl při plnění úkolů…

6. Až se půjdete podívat va vlčici, co odkojila Romula a Rema, věřte, že je možné kolem ní projít i třikrát a nešimnout si jí… Jeden by totiž čekal, že slavný zakladatelský příběh bude vysochán ve velikosti větší než 30 cm na výšku a bude umístěň jinde než na sloupu 2 metry nad zemí.

7. Až jako já budete stát u Kolosea a říkat si, že ta horečka začíná být drsná a pomalu blouzníte, protože kolem vás právě proletěl zelený papoušek a zalezl do škvíry v Koloseu… Je to dobrý, fakt tam žijou a není to halucinace – museli jsme si to vygooglit.

8. A jestli si myslej, že jim někdy odpustím ta Vatikánská muzea, tak jsou na omylu. Přes celej Řím zbytečně. Tenhle černej puntík už mají Italové přišitej napořád! 🙂