Maroko v lednu! (Marrakéš, 2019) IV.
Posledním chybějícím kouskem do skládačky „Maroko 2019“ je už jen návštěva Marrakéše, tak jdeme v rychlosti na to!
Kouněte na Youtube na nějaký průvodce Marrakéšem, protože to se těžko popisuje a ani nevím, jestli to jde slovy popsat. Každopádně já to dopředu udělala a byla jsem psychicky připravená na „arabský svět“. Z nějakého mně neznámého důvodu se docela dost videí o tomto městě jmenovalo „Lost in Marrakech“, díky tomu mi ale v hlavě zůstalo upozornění, že si budeme muset dávat pozor na cestu. Z těchto videí jsem se naučila spoustu užitečných věcí – třeba že si mám schovávat ruce před slečnami, co dělají tetování hennou (bez vašeho souhlasu začnou kreslit a pak vás zkásnou), že se máme obloukem vyhýbat lidem s hady a opicemi, že jejich funkční trik je nandávat tyto věci na procházející turisty a vybírat peníze za fotky, nebo, v případě, že nechcete fotky, stejně zaplatíte poplatek za to, že to jedno z výše zmíněných zvířátek sundají z vašeho krku a nechají vás jít. Že si v životě nemáme nic kupovat za cenu, jakou řeknou na začátku, a že nás budou chtít obrat uplně všude. V kostce: že nás nejspíš oberou i pouliční lampy… Shrnuto do mě stále nepochopitelné situace: když budeme vypadat zmateně, nějaká dobrá duše nám ihned pomůže najít cestu, kam bude potřeba – ovšem nikoli díky svojí dobrotě, ale proto, že nás za to zkásne taky 🙂 To je Marrakéš.
Trochu smutné, že? Horší je, že ona videa opravdu nepřeháněla. První styk s centrem města probíhal tak, že si podnikavě vypadající mladík řekl docela vysokou částku za parkovné na den, logicky 24 hodin, že…? Příjeli jsme kolem šesté večer, měli jsme v úmyslu vrátit auto tak ve dvě hodiny odpoledne – tedy necelý den. Akorát že u nich den končil už asi v devět ráno, takže nám napařil ještě další poplatek, jako kdybychom tam měli být dva dny. No co už, v tu chvíli už jsme byli dostatečně psychicky zdeptáni dopravou – obzvláště řidič výpravy. Nabrali jsme batohy na záda a jako správní turisté šli hledat riad. Jen co jsme se na deset vteřin zastavili, už jsme měli svého malého vodiče, který nám pomohl s dvěma posledními odbočkami a už měl vyslouženou výplatu. V tu chvíli nám došlo, že i všechno ostatní asi bude pravda! Fakt si musíme dávat pozor. A s tímhle na paměti jsme vyrazili na procházku po setmění na největší atrakci celého Marrakéše – náměstí Jemaa el-Fna. Já natěšená na šnečí polévku a svůj pomerančový džusík (asi vzniká rychle závislost nebo co – a pozor, ten českej hnus se nedá pít) a můj drahý doprovod poněkud znechucený ruchem okolo. Všude stánky, všude obchody a restaurace, některé vařily přímo na ulici a všude spousta toho typického orientálního zboží jako kovové stínidla na lampy, šátky, sandály a dřevěných velbloudů… Pohled k nezaplacení, všude miliony barev a světel a sem tam hudba… a okamžitě jsem pochopila, proč měla být procházka nejlepší po setmění – celé to mělo obrovské kouzlo. Z tohohle snu vás ale brzo vytrhne to, že už třicátý člověk vás láká – najíst se, koupit si, jet druhý den na výlet, jen nakouknout k němu do stánku… Zprvu je i to součástí té arabské pohádky, ale hrozně rychle se to stává spíše otravnou rutinou – „Ne“, „No, thanks“, „La šokran“, „Neeeee“,„No!“… a tohle v podstatě můžete opakovat i několik hodin v kuse.
Na náměstí bylo více lidu než na Václaváku při demonstraci, všude různí umělci předvádějící své tance, divadlo a skoro všechno, co vás napadne… to i takové metropole jako Řím se můžou jít klouzat se svojí nabídkou. Jinak je náměstí rozdělené na části – vyloženě jídelní oddělení s očíslovanými stánky a za ním šneci, ovoce a džušíkáři a pak zase zboží, koření a oleje… Jako první jsme prošli jídlem, a to jen proto, abychom si vybrali, co a kde si později dáme. To bylo psycho! Tyhle stánky mají vlastní naháněče – a proti těm byl i pán honící nás na mopedu žabař. Každý nás prakticky za ruku tahal k sobě ke stolu, okamžitě se na nás nalepili a vyprávěli nám poutavé příběhy o tom, proč je právě jejich stánek nejlepší, a po vteřině, co jste se jednoho zbavili, hned sputil další od dalšího stánku. Mezi tyhle stánky bych posílala lidi jedině za trest – aneb ujdi 60 metrů za půl hodiny při hodně intenzivním odmítání, jinak klidně i za hodinu. Propletli jsme se postupně až k vytoužené šnečí polívce, na kterou byly super recenze, a zjistili jsme, že se tomuto peklu dá i vyhnout – tak pro příště a taky pro vás 🙂 Polívku musíte určitě ochutnat, jakkoli to zní divně a ještě o kousek divněji vypadá, tak byla moc dobrá! A nakonec jsme si dali večeři hned vedle u krajního stánku, protože dovnitř se nám znovu už nechtělo.
Pan naháněč samozřejmě dopředu hlásil – „…drink free, bread free…“, prostě všechno zdarma v ceně jídla pestrobarevně vyznačené na menu. To znělo dobře, mohli jsme totiž poprvé v Maroku vědět cenu jídla dopředu. Dostali jsme, co jsme chtěli, chutnalo to skvěle a v podstatě jsme tušili rovnou, že někde bude háček – byli jsme přeci na tom nejvyhlášenějším náměstí. Během našeho jídla se pustila skupina asijských turistů vedle od stolu do hádky s majitelem při placení – takže nám bylo hned jasné, že i nás zanedlouho bude chtít taky někdo obrat. Podle sledování situace, kdy prodejci byli ve vteřině v početní přesile, nám bylo taky jasné, kdo tohle vyhraje. No co, řekli jsme si, to nějak dopadne. Při placení samozřejmě pán řekl částku skoro o polovinu vyšší, než podle ceníku měla být. Rozhodli jsme se, že to zkusíme jinak – ok, a za co tedy je ta cena – a tu nám vyjmenoval, že za jedno jídlo, druhé jídlo a jedno pití a druhé pití. Fajn, ale to je podle ceníku pořád jiná cena. Nakonec nám vyjmenoval, že jsme prakticky platili za chléb, za zapůjčení příborů a div ne, že i za to, že budou muset umýt nádobí. Takže vřele tento zážitek doporučujeme, k nezaplacení – doslova. Mimoděk jsem si vzpomněla na lamentování jednoho z naháněčů, který si stěžoval, že lidi se k nim bojí a chodí raději jíst jinam, a že je to přeci jenom neškodná soutěž o zákazníky. Skoro bych ho teď nejradši našla a řekla mu, že kdyby jen otravně naháněli do stánků, tak to patří k místnímu koloritu, a že ten důvod, proč lidi chodí jinam, bude nejspíš ten, že otevřeně lžou a okrádají je. V mé hlavě tak vzniklo nové pravidlo: “Řekni, co chceš, zeptej se, kolik to stojí, a zaplať předem – jakmile to přinesou, je pozdě a oberou tě.“
Používání tohoto pravidla se ukázalo býti velmi efektivní společně s tím, že jsme také jedli už jen všude jinde okolo 🙂
Kde mám pokračovat? Další ráno si tak vstanete a váš můž bezelstně prohlásí: „Kam se půjdeme nechat obrat dnes?“. Já si řekla, že to tedy v žádném případě, žádné obírání už nebude! Už takhle byla naše důjstojnost lehce pošramocena. Tak jsme se vydali do Bahia palace, že to bude určitě fajn relax a nikdo nás neobere. Ehm. Na webových stránkách měli uváděné vstupné symbolických 10 dirhamů za osobu – v praxi to ovšem samozřejmě znamenalo 70 dirhamů. Takže jo, v Marrakéši vás prostě oberou i při návštěvě kulturních památek. A v podstatě ani nedokážu posoudit, zda to za to stálo – palác byl hezký, pro nás evropany jistě i exotický, ale také dost prázdný a z velké části zavřený kvůli probíhající rekonstrukci, tak snad až bude zase přístupný kompletně…
Následovalo vrácení auta – a zde bych si rovnou dovolila malou radu – odvezte ho vrátit zpátky na letiště rovnou po příjezdu do Marrakéše a do centra přímo k Jemaa el-Fna se pak můžete vydat autobusem za příjemných 30 dirhamů – v ceně je cesta tam i zpět a jezdí dostatečně často a má i takové ty odkládací plochy na bagáž. V tomhle městě dopravního surrealismu je to mnohem jednodušší, levnější a pro nervy pohodlnější způsob přepravy 🙂 Když jsme se projeli MHD, šli jsme se zase nechat obrat – no tedy, šli jsme vybrat dárek pro taťku, protože si přál nějaký ten šutřík, a to ideálně přírodní krystal nebo něco takového. Tak jsem vybrala, úspěšně ukecala cenu na jednu třetinu a po návratu na hotel a deseti vteřinách na Googlu zjistila, že to stálo pořád ještě jednou tolik, než to mělo stát! Takovej dobrej pocit jsem měla, že se sebou nenechám orat, že se nenechám obrat, že to byl dobrej nákup – za třetinu! Takovej malej pocit vítězství a zadostiučinění po tom, co nám pán den předtím provedl s večeří. Sbohem, zbytky sebevědomí, na viděnou, sebeúcto! Před večerní výpravou za večeří se mi muž smál, že je na hady zima, a že je to blbost – vyprávěla jsem mu o tom nandavání na lidi a vybírání peněz. A po pěti minutách už ho měl na zádech. Miluju ty momenty „Já ti to říkala“. To by ale nebylo nejhorší, pán byl opravdu úporný a ještě se dožadoval 10 eur a byl uražený za míň (finální částka 2,50)! Přece je to had, to je něco extra, ne…
Krom porno zážitků s jídlem (už jen když si vzpomenu třeba na sandwich s falafelem, mňaaaam, prosím jeden teď hned a tady) byl Marrakéš celkově dost intenzivní i na můj vkus a v podstatě mám pocit, že centrum je zkažené turismem. Dva dny byly tak akorát na nasátí atmosféry a my se přesunuli na spaní k letišti na „sídliště“, takové malé předměstí – všude akorát místní, všechno pro místní a zase na moje modré vlasy koukali trochu podezřívavě. Zní to divně, ale byla to příjemná změna (pokřikování „Hey, rainbow“ se omrzelo taky dost rychle). Tak jsme procházkovali, večeřeli a nakupovali ještě nějaký kontraband domů a byl to překvapivě nejlepší večer v Marrakéšši. Večeře byla naprosto výborná – stála dokonce tolik, kolik bylo na jídelním lístku uvedeno, a na přepočet na koruny asi tak polovinu toho, co by jídlo stálo u nás. Naprosté překvapení, totální šok! Sice se nám zase hůře komunikovalo, protože znalost angličtiny zůstala někde v centru, ale to nevadilo – byli tam milí, srdeční a přátelští lidé, kteří byli snesitelně sociálně aktivní a v krámě s kořením jsme si dokonce trochu pokecali – sice přes telefon a Google Translator, ale každá snaha se cení a bylo to super milé. K výběru koření jsme dostali tradiční mátový čaj a pomáhali jsme zjistit, jak se to či ono koření řekne anglicky (o ceně se snad ani nemá smysl bavit, byla naprosto směšná) a dokonce jsme našli i Amlou – sice ne domácí, ale vzhledem k uzavřenému obalu jsme to viděli jako větší šanci na propašování přes letištní kontrolu. Takže upřímně příště uvažujeme, že bychom zůstali v Marrakéši pouze takto na okraji (reklmaní vložka: „Flashback house“ na Bookingu) a do města si udělali spíš jen výlet a skvěle by se odtud vyráželo i na delší výlety… a to vše necelých 10 minut pěšky od letiště a tedy i půjčovny aut. Bylo to tam super…
Mimochodem, s milým úsměvem se podařilo dovézt domu i Amlou! Ale pšt, pán od rentgenového rámu by měl jinak problém 🙂
Děkuji za trpělivost při čtení. Pokud vás něco zajímá, ptejte se – co budu vědět, ráda poradím. Pokud byste se někdo chystal autem nebo spíš dodávkou trajektem, dejte vědět a hlavně mi přivezte nazpět pár tajine hrnců! A pokud mě budete někdo chtít vzít sebou na dovolenou, taky se bránit nebudu – jsem spolehlivý průvodce bez znalosti jazyků…
Malá rekapitulace celého výletu:
Článek II. – Hory a Majorelle Jardin
Pokus o ideální poznávačku Marrakéše a okolí:
Sobota: odpoledne přílet s Ryanair – letenky na webu (přespání ve Flashback house cca. 10 minut pěšky od letiště (Booking), místní večeře a pohodová zvykačka na Maroko)
Neděle: Ouzoud waterfalls (výlet autem – tam i zpět, zapůjčení auta ráno přímo na letišti Menara – možno přes web Ryanairu (doporučujeme Sixt))
Pondělí: Oukaimeden/ Ourika valley (výlet autem – možno tam i zpět, popřípadě přespání v Dar Soulaimane – doporučujeme (Booking))
Úterý: Aid Benhadou + Ouarzazate (výlet autem tam, přespání na místě)
Středa: Majorelle Garden v Marrakéši (ráno přejezd autem s odpočinkem v Marrakéši v půli cesty, večer pokračování do Essouairy, trochu náročné pro řidiče)
Čtvrtek: Essouaira (moře, rybí trh, pevnost)
Pátek: Essouaira (relax, moře, …)
Sobota: Esouaira a okolí (Sáfí, velbloudi a podobně)
Neděle: Marrakéš (přejezd zpět + vrácení auta, večerní Jemaa el Fna)
Pondělí: Marrakéš (Bahia, Kotubia, súky a jiné)
Úterý: odlet odpoledne s Ryanair – letenky na webu
Pro fanoušky pouště je určitě možno zkrátit o den výlet do Essouairy a podle přání zajet na jedno přespání do pouště, hezky ve stanu a večer s hrou na kytaru, s pohodičkou v beduínském stylu – nabízejí docela často Zagoru, a to už je jen kousek od Ouarzazate, tak by to určitě klaplo skvěle – bohužel tady nemáme zkušenost ani dostatečné informace, abychom tenhle bod napevno zařadili na do doporučeného programu. Snad příště – nebo budeme čekat na info od vás 🙂
