Maroko v lednu! (Essoauira, 2019) III.
Dalšího dne po ránu už jsme si mysleli, že jsme v podstatě zažili úplně všechno, vodopády z Thajska, vlezlé opice, Marocký sníh, vrcholky hor, otravné turisticky nacpané atrakce i klasický místní život a samozřejmě obchodníky – vtěrky… Jo jooo, to bylo naivní, když se teď ohlédnu. Trochu jsme si přivstali a pojedli poslední snídani na terase s výhledem na východ slunce nad Atlasem a plánovali cestu do Essoauiry, kterou jsme vybrali jakožto místo u moře nejblíž Marrakéši (asi 170 km) asi ze tří možností, které jsou kousek od sebe (ještě bylo ve hře Sáfí a nějaká vesnička mezi nimi). Takže tak trochu na slepo, žádný větší průzkum, ani jsme pořádně nevěděli, co nás čeká, jen to, že z Marrakéše se pořádají výlety i sem.
Asi nemusím zbytečně popisovat, jak sme nasedli do auta a bla bla… za zmínku stojí snad jen to, že po ránu uprostřed týdne je super projíždět někam skrz celý Marrakéš. Já jako neřidič měla k navigaci ještě super zábavu ve smyslu hlášek mého muže: „Já ty ku…vy na tech skútrech všechny zabiju…. Víš ty blb…píp…u, co je to jízdní pruh?! Ježííís, zelená, dělějte něco! Tady jsou dva pruhy, proč ty idi…i stojej tak, jako by tu byly čtyři?!“ – a on, chudák, měl celou dobu nateklou žilku na čele, která hrozila prasknutím, a pořád dokola říkal, že nenávidí Marrakéšš (a to ještě půl hodiny po tom, co už jsme z toho byli venku. Poté, co jsme byli později přímo v Marrakéši ubytovaní, začal pro změnu říkat, že nenávidí mě za to, že jsem tam chtěla). Já osobně si myslím, že to řízení zvládl bravurně. Být řidičem zapůjčené Fiestičky já, prostě zastavim, nechám jí stát uprostřed té bůhví kolika vlastně proudé silnice, odejdu, najdu si nějaký tmavý koutek a tam schoulená do klubíčka brečim. Jinými slovy – příště nehledáme nejrychlejší trasu, ale nějakou mimo Marrakéš.
Cestou k moři se postupně měnil ráz krajiny, chvílemi jsme jeli téměř pouští a pak zase začalo být zeleno – nějaké divné stromy, co rozhodně nejsou olivovníky… (tady byla domácí příprava na dovolenou hluboce zanedbána) a po pár minutách jsme potkali jeden z těchto stromů obsypaný kozami, a že se pěkně urodilo! Když jsme viděli druhý, donutila jsem muže zastavit a jen se staženým okénkem si kozy rychle vyfotila, abychom se nezdržovali. Pořád jsme z toho nějak nebyli moudří a vrtalo nám hlavou, co že ty kozy na těch stromech mají, a že je to ještě divnější než všechny ostatní podivnosti, co jsme doteď viděli… Vygooglili jsme si tedy heslo „goat tree“ čili kozostromy a zjistili jsme, že kozy lezou na argánie kvůli plodům a že samotné argánie jsou v Maroku (a na západě Alžírska) endemitem a tento kozí úkaz nikde jinde na světě není možno vidět (tedy minimálně ne na argániích). Jasně, arganovej olej – o tom přeci všichni mluvili ve spojení s cestou do Maroka. Ale počkat, není divné, že to dozrává zrovna v lednu?! Taky že nedozrává. Plody, ze kterých se olej vyrábí, jsou zralé v červnu či červenci. Tady se nabízela další otázka a my okamžitě začali pátrat a odpověď byla překvapivá jen zčásti – stejně jako se u nás využije každá podnikatelská příležitost, využije se i v Maroku – jenom trochu jinak. Protože turistům přijdou kozy na stromech fascinující, naženou je „pastevci“ ráno na strom a pak celý den vybírají peníze od každého, kdo se tam zastaví, aby si udělal fotku. Není prý ojedinělé ani to, že na stromě jsou natlučená prkýnka, na kterých kozy stojí, a ani to, že je tam na provazech ráno vytáhnou. No a pak přijedou nějaký český s…ě a klidně si kozy vyfotí bez placení! Nebudete mi to věřit, ale do konce pobytu jsem tu fotku kozostromu prohlížela několikrát a kontrolovala kozy – fakticky, ani jedna nejí. Jen tam tak stojí a čumí. Pak už si člověk začne chtě nechtě představovat toho pána, jak ráno dožene kozy k silnici, přehodí provaz přes větev, uváže koze postroj a tááááhne…
Malá kulturní vložka – původně kozy plody argánie „sklízely“ a zdroje se nedokážou shodnout v tom, zda se to dělá ještě dodnes, ale podle nás jo… Kozy plody oškubaly na stromě, zbaštily je a lehce natrávily a pak to šlo zase ven. Z těchto plodů se prý pak olej dělal lépe, protože byly měkčí… Každopádně hned několik zdrojů uvádí, že tento způsob výroby oleje neprochází hygienickými standardy, a tak tento olej nemůže být používán jako potravina, ale používá se pouze jako kosmetický. Takže milé dámy, přeji vám, abyste už do konce života, kdykoli budete používat něco s arganovým olejem, vždycky pomyslely na to, jak si na obličej či někam jinam mažete ty kozí bobky. Já na to totiž nikdy nezapomenu a bylo by hezký, nebejt v tom sama!
Essoauira, kterou doteď neumím napsat správně, a chápu, proč jí u nás říkáme As-Sawíra, byla zase pro změnu „jinej svět“. Strašně špatně se to popisuje, ale většina věcí v tom místě byla prostě uplně jiná než to, co jsme doposud viděli… Cestou do riadu jsme se ztratili asi jen třikrát, ale tady holt nepomáhal ani Google ani Waze – věřím tomu, že bychom dokonce lépe dopadli bez nich. Představte si to přímořské městečko celé obehnané hradbami, kde nebylo místa nazbyt… samozřejmě že měly uličky místy metr šířky a především jich tam bylo asi desetkrát tolik, než mapy registrovaly. Nakonec se na nás vrhnul milý klučina a ptal se, jestli nejsme třeba Carsonovi – když zjistil, že ne, poslal nás ochotně za roh, že tam už je náš riad – samozřejmě v té nejmenší nejkřivolačejší uličce v celé medině. Tam jsme pro změnu potkali dva turisty, co vypadali zmateněji než my a ještě o kousek ztraceněji. Nevím, jak moc se vyděsili v ten okamžik, co jsme se jich zeptali, jestli nejsou Carsonovi, ale nakonec měli obrovskou radost, že za rohem už je někdo konečně ubytuje 😀
Po ubytování jsme se pustili do průzkumu okolí a hlavně rybího trhu. Z průvodců jsem věděla, že se tam dají ochutnat různé podivnosti a navíc na rozdíl od běžných středozemních letovisek nejsou potvůrky importované, ale nachytané přímo v místě a tedy opravdu čerstvé. Jiný svět, zase! Strašně se opakuji, já vím, ale ono to vážně jinak popsat nejde. V přístavu všude rozložené stolečky, krabice a jiné věci, které lze považovat za prodejní plochy, a na nich milion různých „živočichů“ – od klasických sardinek až po žraloky. U nás by celé tohle místo hygiena uzavřela bez mrknutí oka do pěti minut. Jenže rychle nám došlo, že se v těchto podmínkách nic dlouho nezdrží, a tak je to vlastně stokrát lepší a čerstvější, než někde hogo fogo vystavené v krámě na tuně ledu. Postupně sem přijížděli rybáři z lovu a místní včetně otrlejších francouzkých turistů (z Paříže sem lítá Ryanair za naprosto směšné peníze, být jimi, taky bych si tady dělala dovolenou několikrát do roka) už úlovek rozebírali cestou z lodi. My jsme otrlejší nebyli a dokonce jsem si ani jako první sousto neodvážila dát mořského ježka, ale začala jsem u ústřice. Mňam! U nás bych si svou jednu ústřici za 50 Kč válející se dva dny na pultu asi netroufla ochutnat syrovou. Ale tady to bylo něco úžasného, už otevřená a rovnou zakápnutá citrusem, dokonale čerstvá asi tak za 15 Kč a s možností přídavku jen tak, za úsměv?! Tak to už mi chybí teď!
V rámci ochutnávání došlo na různé už uvařené mušle či škeble včetně toho slavného syrového mořského ježka a taky něco… no ehm, takovou tyčinku jakoby s klepýtkama?! Doteď nevíme, co to bylo, ale bylo to moc dobré a vlastně si nejsem jistá, jestli to uplně chci vědět… Ale muž tvrdí, že to mohlo být něco jako mořský červ, tak možná kdybyste mu to někdo vyvrátil, byla bych malinko klidnější 😀 Mě velmi chutnal i ten ježek, jen tak mezi námi, o mušlích ani nemluvě. U stánků měli i lastury velké 40 cm a samozřejmě stále živé a doteď mi vrtá hlavou, jak se asi připravují, mně by se do žádného hrnce doma nevlezla ani jedna z nich… Samozřejmě že večeře byla jasná. Kde jinde přijdete, sednete si a vyberete si ze všech těch ryb a krevet a další havěti, co se na ledu povětšinou ještě hýbe, které z nich vám ugrilují za čerstva? Dokonce vám i řeknou, ze které rybářské lodi ten úlovek pochází a můžete si ji jít i prohlédnout, když náhodou bude stát tou dobou v přístavu. Jo a málem bych zapomněla. Ano, oni vám to řeknou! Anglicky! To byla vůbec největší změna k lepšímu – mohli jsme normálně komunikovat s lidmi! Takže jsme si naložili na mísu příšerky (jednou by mi mohl někdo vysvětlit rozdíl mezi schrimps a prawns a co je proboha ta věc, kterou tady nazývají scampi). A k tomu nějakou tu rybu, dostali jsme samozřejmě zase ten světoznámý marrocan salad, akorát místo chleba bohužel francouzkou bagetu, a koukali, jak se připravuje jídlo. Kočky to samozřejmě taky zpozorovaly, takže muž mi rovnou oznamoval, že je rád, že si tu toxoplazmózu musím domu přivézt za každou cenu… Jídlo bylo naprosto boží a jelikož jsme se zeptali, jestli za to nechce nějak moc peněz, tak nám přihodil zdarma na srovnání ceny nějaké sardinky. Taky způsob, jak si turista alespoň nepřijde tolik obranej… A kočky si samozřejmě taky přišly na své, vzhledem k jejich větší koncetraci v celém městě jsem se dělila rovnou se dvěma!
Válečka na písku u moře (přesněji oceánu) také proběhla, a i když nebylo zas tak studené, ta teplota vzduchu kolem 23 stupňů nezněla úplně lákavě na dostatečně rychlé osychání. Pláž je tu písečná a od přístavu pokračuje kam až oko dohlédne, úplně jsem si představovala tu letní dovolenou… ráno se naprat ústřicemi, poválet se u vody pořádně si zaplavat, dohádat se s nějakým prodejcem o cenu ryby k obědu (spoustu grilů zde funguje tak, že vám i připraví to, co jim donesete)… Jen z ČR tam nic nelítá přímo, věčná škoda – asi navrhnu Ryanairu, jestli tam nechce začít létat z Karlových Varů 😀 Při tom válení jsme si hezky vykoupali většinu věcí, protože byl – nečekaně – příliv. Ale když je na celé pláži dohromady dvacet lidí, tak ve vaší hlavě prostě neproběhne úvaha na téma „a nejsou ty lidi nějak divně daleko od vody?“.
Také jsme si užili západ slunce na hradbách pevnosti – pro znalce: tam, kde si shodou okolností Daenerys přebírala svou armádu Neposkvrněných (někde v průběhu pobytu jsme přišli na to, že i Essoauira byla jednou z marockých lokací při natáčení Hry o trůny). A samozřejmě místní súk, který byl zase kouzelný sám o sobě. Čerstvé bylinky, jahody, chléb i koření a sem tam do toho nějaké ty čínské oblečky. Nebudu se více rozepisovat o tom, že mám novou tašku / „kabelku“ – jednoduše říkám, že s mým mužem se arabský způsob obchodování fakt nedá, protože kvůli jeho přihazování nakonec nakoupíte jednou tak draho, než jste měli šanci to původně ukecat! Ale abych to vyrovnala – jeho trvání na o něco dražším riadu přímo u moře se ukázalo být skělým nápadem díky klasické střešní terase, kam jsme zapluli, když už nás bolely nohy, a užívali si moře o dvě patra výše, než bylo naše spaní. Tohle byla další tvář Maroka, kterou stojí za to vidět a kterou si zamilujete, strávili jsme zde jen dva dny a zdálo se mi to dost málo – protože na takové to pořádné vyklidnění a relax by tu bylo potřeba zůstat o něco déle (a také sníst víc ústřic, muheheeee).
Zběžně přemýšlím a vůbec nemám zapsané veselé historky ze shánění alkoholu v arabské zemi (aneb když si pán chce dát k tomu západu slunce sklenku vína), také jsem vám nenapsala, kolikrát nám nabízeli hašiš a jiné drogy a jak je mají důmyslně maskované. Ani že začátek konce je, když se necháte nahnat někomu do stánku. Nebo že v Essoauiře se občas o jídlo dělíte i s pěti kočkami, co se o vás perou, a na odhánění neodbytných hudebníků co vám fidláním „zpříjemňují“ oběd či večeři abyste si pořídili pendrek… A víte co? Jste doufám už dostatečně nalákáni, takže vyražte, některé věci musíte zažít na vlastní kůži! V posledním díle už jen rychle prolétnu návštěvu Marrakéše 🙂
IV. Pokračování ve čtení další článku tu
II. Předchozí článek z hor je zase tu
I. Číst o našem výletu od začátku můžete zase tady
