Maroko v lednu! (2019) II.
Po vodopádech jsme trochu váhali, co další den – bylo toho na výběr mnoho a času už jen málo. (Na samý závěr téhle minisérie se pokusím udělat ideální plán cesty a do hor bychom ještě den přidali). Chtěli jsme jet na necelých 50 km vzdálený Imlil trochu hikovat – tam jsou také vodopády, ale musíte si k nim vylézt cestou po horách, okruh trvá kolem šesti hodin a měl by to být super zážitek. Ovšem po prosincových událostech na tomto místě se vláda malinko zbláznila a umístila tam hned několik kontrolních míst a na jednom se snad dokonce odevzdávají pasy, aby si zkontrolovali, že jste se vrátili a vyzvedli si je. Přestalo se nám chtít absolvovat takový cirkus a rozhodli jsme se, že to dáme příště, až strach z podobných „nehod“ zase trochu povolí. Už jenom komunikace s policejními složkami (mají krom policie po francouzském vzoru i takové věci jako četníky a podobně) je v Maroku problém – arabsky jsem se naučila akorát la šokran (ne, děkuji) a francouzsky se umíme zeptat pana policisty, jak se má, a na oplátku oni umí anglicky akorát Hello, takže vlastně komunikace neprobíhá žádná. Celkově se na angličtinu hraje jen v turistických centrech jako je Marrakéš, v horách téměř vůbec…
Další na našem seznamu míst k navštívení byly pevnosti Ait Ben Haddou a Ouarzazate (jsou kousek od sebe). To jsme si ale zapomněli malinko přivstat, protože sice vzdálenost byla kolem 270 km a tak se zdálo, že je možné být tam relativně rychle, ale cesta vedla horským průsmykem na opačnou stranu Atlasu. Waze při zadání trasy prohlásil, že to bude na 4,5 hodiny a vzhledem k obavám z cesty přes hory jsme to raději vzdali (nechtěli jsme jet zpět za tmy – přecijen občas průvodci docela straší, že všechno mimo hlavní cesty může být v noci slušným adrenalinovým zážitkem). Teď po návratu jsme zjistilí, že obě opevněná města/vesnice tj. ksary byly lokacemi natáčení Hry o trůny a že je vlastně ze seriálu známe – to samotné je záruka kvality, protože místa k natáčení vybírají vždycky úžasná (Yunkai a Pentos, pro fanoušky). Ait Ben Haddou je dokonce na seznamu UNESCO, což je fajn – ale po Maltských rozvalinách už zapsání na seznam nepovažuji za záruku úžasného zážitku 😀 Každopádně doteď litujeme, že jsme nejeli, a máme obě místa na seznamu na příště jako bezpodmínečnou návštěvu – možná i s jednou nocí přímo tam, je to tam velké a dá se tam prý potulovat celý den. Takže pokud budete mít možnost, jeďte tam okamžitě!
Nakonec jsme si řekli, že si holt dáme první dávku Marrakéše a navštívíme Jardin Majorelle, tedy Majorelleho zahradu, kde měl umělec svého času ateliér a odpoledne se pak pojedeme podívat na marocký sníh a řidší vzduch do Oukaimeden, abychom si ty hory ještě trochu užili.
První polovina výletu byla trochu intezivní na počet turistů – v Marrakéši zřejmě neexistuje nic jako „mimo sezónu“, takže zahrada byla nacpaná k prasknutí a my oba trochu znechucení, že „s těma lidma se to nedá fotit“. Ale ať nepředbíhám – místo je samozřejmě zpoplatněné a nejvíce ušetříte (haha), když si koupíte kombi lístek do zahrady, berberského muzea a ještě k tomu muzea Yvese Saint Laurenta. Vyjde vás to celé na krásných 180 dirhamů (kurz přepočítavejte opravdu na 10 MAD – 1 euro, mělo by to být méně, ale to z nikoho nikde nevytlučete) a nejdražší bylo poslední zmíněné muzeum – 100 dirhamů za osobu, ale tak proč ne, že?
Zahrada byla opravdu nádherná, většina zdiva modrá a rostliny opravdu exotické, krásný estetický zážitek – až na ty miliony selfíčkářů v každém koutku. Zde asi místo slov koukněte na fotky. Již zmíněné berberské muzeum je umístěno přímo v zahradě a sídlí v Majorelleho vile/ateliéru. Také velmi zajímavé – tradiční oblečení původních obyvatel Maroka a původní nástroje a takové ty běžné muzejní věci, ale hlavně je zde výstavka typických berberských šperků, kde jsem si parkrát i trochu uslintla. Už samotná místnost s expozicí šperků je dost zajímavě řešená – po vstupu máte nad hlavou hvězdné nebe! (Kde nepřekáželi k focení lidé, tam byl pro změnu zákaz fotit, a všude byli hlídači, takže tam se budete muset podívat osobně, fotky jsem neriskovala.)
Trochu zvláštně na mě působilo Le Musée Yves Saint Laurent – krásný vchod, krásná nová velkorysá budova a uvnitř téměř nic. Tedy možná pro zaryté fanoušky super, ale nám na prohlídku stačilo patnáct minut i s pauzou na čůrání. V podstatě mě zaujala jediná věc – a to technické zpracování vystavených šatů, které se někdy v minulosti objevovaly na módních molech. Ne že bych chtěla machrovat a tak vůbec, ale člověka potěší, když nabízí k prodeji svoje vlastní návrhy a ty jsou precizněji zpracované, než od velkého a světoznámého návrháře! Pro Maroko je význačný stejně jako Majorelle proto, že zde nějakou dobu tvořil a také se stal zachráncem Majorellovy zahrady, když místo ní měl vyrůst hotel. Za nás oba ovšem může s klidem říci – pokud nejste skalní fanoušek, naše doporučení zní – nechte si peníze za vstup v peněžence, o nic nepřijdete a radši se o ně nechte obrat na súku – je to větší sranda.
Přímo odtamtud (Google uvádí pro Marrakéš 466 m nad mořem) jsme se vydali zdolávat vrcholky Atlasu, sice vsedě a na čtyřech kolech, ale přesto to byl neskutečný zážitek! Středisko – nesmějte se, ale přesněji „lyžařské středisko“ Oukaimeden má uváděnou výškou nad mořem 2726 metrů a ještě pár metrů nahoru jsme si popošli… Muž mi tvrdil, že autu se cestou přestává chtít jet a že se nám nahoře bude asi malinko hůř dýchat, ale nevěřila jsem mu ani slovo. Nádherná vyhlídková jízda maximální rychlostí 30 kilometrů za hodinu – víc to v tech serpentýnách ani nešlo. Přijeli jsme nahoru na nejvýše dostupné místo a nechali si „pohlídat“ auto za poplatek, jako vždy, a že tedy pořádná procházka a že si musíme sáhnout na ten sníh, který tam vážně byl. Šla jsem se napít před cestou, takže víčko od láhve s pitím div neudělalo díru do střechy auta a ještě že ho tam bylo jen trochu, také sme mohli dělat kompletní očistu interiéru.V tu chvíli jsem uvěřila všemu, co mi cestou říkal – přeci jen jsou dvě různé věci slyšet a vidět fyziku v praxi! Po vystoupaných dvou tisících metrech se tedy vážně změnil tlak. Bohužel to nebyla jediná věc, co se změnila, a to byl přesně ten jediný okamžik, kdy jsem litovala, že jsme v Maroku mimo sezónu.
Změnila se totiž nejen hustota vzduchu, ale také hustota turistů, která začla být velmi neúměrná k počtu „obchodníků“. Napadá mě pro ně souhrný pojem vtěrky, ale nevím, zda by to někoho neurazilo, není to myšleno špatně, jen jsou prostě malinko neodbytní, no. Jinými slovy – na parkovišti celkem šest aut, všichni ostatní už někde v trapu na vycházce a my jsme tam v tu chvíli byli jediní dva turisti. Zní to pohádkově, že? Jenže tohle výhra nebyla. Měli jsme na výběr asi z pěti oslů, na kterých jsme se mohli svézt… ale po celou dobu, protože pánové to odmítali vzdát a vodili oslíky stále za námi. Byla nám nabízena lyžařská výbava k zapůjčení i přes to, že sníh evidentně téměř nebyl a vlek nejel. Byly nám nabízeny cetky, jídlo a vlastně všechno, na co si vzpomenete, protože se na nás vrhli uplně všichni. To už bylo trošku přes čáru samo o sobě a já ještě udělala tu chybu, že jsem jedomu pánovi odpověděla! Takže krom oslů jsme měli sebou na procházce adoptovaného ještě jednoho pána a ten nabízel šutry. Atlas je naleziště mnoha a mnoha drahých šutrů, ale to co nabízel, byl křišťál (krásný příklad marocké lidové tvořivosti) a prvně i tvrdil, že je to křišťál, podruhé vytáhl ten samý kámen natřený na fialovo a vysvětloval, že je to ametyst, a třetí byl pro změnu nabarvený na zlato a o tom tvrdil, že je to pyrit. Nejsem zrovna sběratel, nerozumím tomu – ale když vám někdo o jablku bude tvrdit, že je to pomeranč, prostě nějak poznáte, že kecá. Tak jsem na něj chvíli civěla a odpověděla mu, že to teda ametyst nejni, a už to bylo. Pánové s oslíky mezitím pochopili, že chceme jít pěšky, a tak změnili pokřikování z projetí na oslu na – vyfoťte se s oslem či vyfoťte si osla jen tak samotného a stále nás pronásledovali. Pán už také ťapkal vedle mě a stále točil různé kameny z tašky a jelikož se s ním nikdo nebavil, tak smlouval sám se sebou a postupně si uhádal cenu z 15 euro za šutr na asi 4 eura. Smlouvat tedy uměl, to se musí nechat. A co my?
My jsme to po půl hodině vzdali a radši odjeli, protože to začínalo vypadat, že celá ta kolona s námi dojde klidně i na vrchol hory. Přesněji – nasedli jsme do auta a popojeli asi 300 metrů, že si uděláme alespoň pár fotek v klidu. Pán s kameny to zvětřil, takže neváhal ani vteřinu, naskočil na svého motorového „pionýra“ a hned byl znovu u nás. Stihla jsem mezitím cvaknout asi tak čtyři fotky! Tentokrát mi po zavření dveří od auta ještě škrabkal na okýnko a kreslil tam ty čtyři eura za kámen. Jak jsme nastartovali a vydali se směrem dál dolů, tak se vydal zase za námi – jakože vážně?! Tak jsme si rozmysleli i oběd v horském středisku a raději pokračovali v cestě. Díky bohu to před další zastávkou nakonec vzdal. Na obranu místních „vtěrek“ je asi nutné říci, že nejsou nikterak agresivní, zlí nebo nepříjemní a nemyslí to špatně… jen mají fakt výdrž. Zážitek to tedy byl a teď už se tomu smějeme a vzpomínáme na to rádi, nicméně v tu chvíli… Ale jo, taky jsme se smáli – protože jsme měli v plánu zastavovat a procházet se všude, kde se nám bude líbit, tak jsme si tak říkali, že „týpek“ bude mít fakt náročné odpoledne, jestli nás bude honit až dolů… Každopádně – je tam naprosto dechberoucí krajina a jestli jsme si mysleli, že dole v údolí je naprosto jiný život, tak to ještě nebylo nic proti tomu v horách – kdybych si nepřipadala trochu nemístně, tak bych měla dokonalé dokumentární fotky toho, jak máma od rodiny pere velké prádlo v řece a kolem ní běhá hlouček dětí, babiček s nůšemi dřeva a sena na cestě domů z hor či srazu místních přípravujích si jídlo ve veřejné pícce uprostřed ničeho. Rozhodně jako výlet také doporučujeme, zde dokonce jako adrenalinový sport na téma zbav se svého prodejce.
Nicméně tím den plný zážitků nekončil – když jsme se dokodrcali zpět do údolí, měla Lenička jeden ze svých geniálních nápadů – tedy já po tom toužila celou dobu, akorát jsem si to konečně prosadila – chtěla jsem se jít najíst někam, kde sedí jen místní a nejsou tam soustředění na turisty – za prvé by nás neměli tolik obrat a za druhé jsem nechtěla jíst jídlo pro turisty, chtěla jsem ochutnat přesně to, co si dělají sami pro sebe. To nezní blbě, že?! Už jsem vám říkala, že nemívají jídelní lístky? No tak nemívají, taky nápisy jsou z našeho pohledu spíš obrázky, přecijen arabština, že… a když narazíte na servírku, která neumí víc než pět slov francouzsky, je najednou nezapomenutelným zážitkem i obyčejná večeře. Na mou obranu – název snack bar restaurant byl vyveden čitelně a anglicky, tak to vypadalo zvenku nadějně. Situace ale byla taková, že jsme pochopili Marrocan Salad, tak jsme kývli a dali si ho. Já zase chtěla džusíček (musíte ochutnat, jinak to nepochopíte)… tak to jsem ani s překladačem nedala a potom, co mi telefon slečna vzala a zkoušela to tak, že si budem jako povídat navzájem, čímž jsme si vůběc nepomohly, skončilo to u mého „Whatever, just Coca Cola“, protože ta je evidentně všudypřítomná a aspoň víte, co dostanete. Názornými posunky mého muže se nám podařilo objednat čaj a místo toho, abychom si jídlo vybírali, skončili jsme u jediného mezinárodně pochopitelného slova pro všechny zůčastněné a vyhrkli na ní „tažíííííínnnnnn“, měla jsem tendence hledat na překladači kuře či opisem nějak vymyslet, jak říct, že proboha ne ovci – ale to mělo úspěch stejný jako předchozí pokus.
Takže jak jinak, k večeři byl skopový tajine a se mnou si na jídle pochutnala jedna z miliónů místních „socka-koček“, která ty tlusté kousky na rozdíl ode mně ocenila. Ale jinak to bylo naprosto prefektní jídlo, dokonale ochucené a libové kousky masa i všechna zelenina se jen rozpadaly na jazyku a upřímně, kdo v Maroku neochutná tajine, jako by tam ani nebyl… a já si nakonec propašovala v batohu i nějaké to koření na doma – teď už jen přesvědčit muže, že potřebujeme i černou venkovní kuchyň, aby se dalo vařit správně na ohni, a do té doby se chystám na pokus do trouby, který asi nebude tim správným kulinářským zážitkem, ale za zkoušku to stojí.
Tak jsem doufala, že v druhém díle stihnu i kozostromy a třeba kousek moře, ale ať dělám, co dělám, nějak to neumím zkrátit… tak zase brzy na čtenou!
III. pokračovat ve čtení můžete rovnou tu
IV. tudy přeskočíte rovnou na poslední článek
I. a tudy pro změnu na předchozí díl 🙂
