Maroko v lednu! (2019) část I.
Kde začít? Prostě a jednoduše – Ryanair se vytasil s akcí Norimberk – Marrakéš za 20 Eur. Po googlení průměrné teploty s výsledkem kolem 20ti stupňů v první polovině ledna jsem měla celkem jasno, že to je moje vysněná zimní dovolená. Tedy vysněná lowcostová dovolená, ehm. Po dlouhém psychickém vydírání muže, zvažování, koho jiného do této akce navezu, a chvílích beznaděje, kdy vyhrožoval, že mě samotnou nepustí… bylo vyhráno!
Poprve v životě jsem dělala i domácí přípravu – a to vážně slušnou, věděla jsem, kam chci, co je na tom místě zajímávého a v podstatě i to, co má kolik stát. Poprve v životě a stejně k ničemu, protože na realitu vás nikdo dostatečně nepřipraví. Rady typu, že vás budou brát všude na hůl, protože jste turista, a že se nemáte nechat – haha. Tak ty vzaly za své asi tak pět minut po příletu do země, to byl totiž ten okamžik, kdy jsme se nechali prvně obrat.
Ale abych nepředbíhala úplně – Maroko je Afrika, fakt! Potřebujete sebou pas, který bude platit ještě tři měsíce po vašem návratu. Taky si sebou nemůžete vzít peníze, tedy můžete, ale ne ty jejich – marocké dirhamy totiž nejsou volně směnitelné a nevyváží se – to si ale vygooglíte až poté, co vám v pěti peněžních institucích řeknou, že dirhamy nemají v nabídce a nikdo z nich neřekne proč. No a během těchto úkonů vám dojde, že vážně letíte do Afriky, takže kouknete na roaming – protože vás konečně napadne, že v Africe možná nebude zadara. Takže voilà, Vodafone nabízí roaming za krásných 199 Kč na den a T-mobile to trumfnul s datovým balíčkem 50MB za 799 Kč (taky na den, pokud mi paměť slouží). Tedy jediná možnost je koupit na místě SIM místního operátora – podle průvodců vychází nejlépe inwi a dá se pořídit hned na letišti – tak jsme dali na rady a pořídili, nikoli však za slibovaných 20 až 30 dirhamů dle průvodců, ale za jednou tolik… Jinými slovy – turisto vítej v arabském světě a zvykej si.
Následně jsme si vyzvedli auto od půjčovny Sixt (jednání super, doporučujeme) přímo na letišti – krásnou stříbrnou fiestičku – a vyrazili pro nějakou sváču, než se pojedeme ubytovat do srdce slavného Ourika valley. Tedy ne že by hledání obchoďáku bylo doporučení, co dělat na dovolené, ale za zmínku stojí provoz – první šok byl koně, osli, kočáry, pěší s vozíky a vozíčky všerůzných tvarů a velikostí a především „babety“ namixnuté s auty a trochu zvláštní pojetí dopravních pravidel (aspoň jezdí na správné straně silnice). Semafory na kruháčích a podobné – to samotné vám připraví nezapomenutelný zážitek z dovolené už v její první hodině. Druhým šokem byl kámoš Google, který trasu našel, ale neuměl nás do cíle navigovat. Další cestovní doporučení do Maroka tedy zní, kámoš Waze to zvládá líp a když si ho nainstalujete ještě doma před příletem do země, možná na vás bude mluvit i jinak než francouzsky…
Kupodivu jakmile jsme pak vyjeli z Marrakéše, byla cesta krom sebevražedných „motorkářů“ relativně prázdná a vlastně skoro příjemnější na řízení než doma – mého chlapa se neptejte, možná by jako řidič uplně nesouhlasil, ale výhled na vrcholky Atlasu cestou ho dostal stejně jako mě. Zase mimo Marrakéš dost často netušíte, zda jste v obci nebo mimo ni a jestli máte jet nějakou přikázanou rychlostí – občas prostě jedete kolem konce přikázané 80ky, která nikde nazačínala (jinak platí 60km/h v obci a 100km/h mimo). Celkově je výklad předpisů dost free a nejlépe je předvídat úplně všechno a čekat, že se může stát cokoli. Pak vás nerozhodí ani stádo ovcí, které vám obeplouvá auto kolem dokola…
První ubytování jsme vybrali podle fotek – terasa s výhledem na malebné údolíčko a hlavně hned pod vrcholky Atlasu. Nechci dělat reklamu, když mě za ní nikdo neplatí (hledejte na Bookingu Dar Soulaimane) – ale to byl nápad roku, doporučujeme! Snídaně s východem slunce nad horami byla nejkrásnějším začátkem dne v mém životě a řekněmě, že tady fungovalo i to, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne – tedy krom čerstvě upečeného chleba (láska na první kousnutí) byla také vajíčka, sýry, med, olivy, olivový olej, marmelády a hlavně amlou, jak by podotkl muž – to byla zase jeho láska na první ochutnání (více později). A hned jak si vzpomenu na jídlo, tak musím zmínit, že místo pepře mají v solničce kumín, tedy římský kmín – dávají ho do všeho a mám na něm nově závislost. Dále nejlepší typicky marocký mint tea a džusík z čerstvě vymačkaných pomerančů… a u toho všeho koukáte na ty hory a jak slunce stoupá, tak vám pomalu začně zahřívat tváře a nebe hraje milioném barev… A jen tak mimochodem, za noc i s touhle baštou a podívanou jsme zaplatili 30 euro za oba. Jediným dalo by se říci drobným nedostatkem byl dost rušný vesnický život – sem tam si povídali psi, sem tam kočky a slípky a jindy zase brblal nějaký osel, že ještě nedostal najíst. Ráno při snídani dokonalé podbarvení celkové atmosféry, kolem jedné ráno ovšem máte chuť vstát a jít toho osla hledat s polštářem v ruce, že mu to vysvětlíte. Nakonec to neuděláte, ale jenom proto, že v noci v lednu je v horách kosa, i když jsou to hory v Maroku 🙂
Výborně, konečně se dostáváme k samotnému programu… Rozhodli jsme se, že vyrazíme na delší výlet rovnou, dokud máme síly. Tedy slavné Ouzoud falls/Cascades d´Ouzoud a nebo prostě vodopády Ouzoud. Zřejmě nejprofláklejší destinace v Maroku – v samotném Marrakéši můžete zakoupit jednodenní výlet na vodopády na každém druhém rohu, takže ani není nutný pronájem auta. Od našeho penzionu to bylo kolem 200 kilometrů naprosto pohodové cesty bez provozu na silnicích, sem tam akorát nějaké ovce a na super stav silnic jsme z ČR všichni vytrénovaní, takže se půjčení auta ukázalo jako dobrý nápad umožnňující absolutní svobodu a nebylo to vykoupeno ničím příšerným. Jinak v Maroku je běžným zvykem neplatit za parkování jako takové, nicméně platíte někomu, kdo přiběhne a nahlásí vám, že vám pohlídá auto, než se vrátíte – prašť jako uhoď, ale pánové jsou dost intenzivní (vlezlí), takže se jich raděj zbavíte tím, že jim těch 10 nebo 15 dirhamů dáte a máte klid.
Samotné vodopády byly naprosto úžasné, další výhoda lednové návštěvy této země. V hlavní sezóně bych asi byla zklamaná a otrávená otravováním prodejců 🙂 V podstatě všude kolem vodopádů byly spousty přístřešků a ploch pro prodejce, které byly většinou prázdné a zůstávali pouze největší držáci – dohromady nás tedy někam lákali asi jen tři lidi. Okruh jsme nechtěně vybrali úplně správně – dolů lesem po pravé straně vodopádů po proudu řeky – procházka v krásné přírodě, nahoře olivovým hájem… nekoupili jsme si buráky a místo těšení na milé opičky jsme radši zkontrolovali, co nám ty potvory asi tak budou chtít šlohnout. Cestou jsme potkali asi tři hloučky turistů, co opice lákaly na zakoupené buráky s větším či menším úspěchem. Jelikož my o ně neměli sebemenší zájem, vyhrál můj muž samozřejmě opici za krkem, které okamžitě zabavoval sluneční brýle a zatímco mu ochutnávala batoh, přátelsky jí vysvětloval, že by si mohla jít najít někoho jiného. Když se jí zbavil, trvalo přesně 15 vteřin, než to šla zkoušet druhá, dokážete si představit, jakou radost z toho měl on a jak smutní byli ostatní turisté, co se snažili opice uplácet a bylo jim to „prd platný“. Tedy podtrženo sečteno – opice jsou v Maroko stejně intenzivní jako většina prodejců čehokoli, případně průvodců, naháněčů do restaurací a tak dáááále.
Dole jsme – maje na paměti rady z četby průvodců – šli kus podél řeky jen tak si užít krajinu a nekecaly, naprosto úžasná příroda, nádherná barva vody a vtipné mostky přes řeku. Když tam pojedete, najděte si super rasta kavárničku (v lednu byla jediná dole otevřená) s Bobem Marleym za barem a nezapomeňte mu říct, že jste z Czech republic. On vám na oplátku moc rád řekne „ahoj“ a „nazdar“ a budete se tam cítit skvěle. Navíc žádná „vysokohorská“ přirážka – kafe hezkých 10 dirhamů a Cola ve skle taky (v sezoně má i ten slavný pomerančový džus, ale to jsem měla trochu smolíka). Tedy jedno euro – za flaškovou Colu, kterou zřejmě někdo pěšky nosí na zádech z toho krpálu dolů to bylo skoro příliš levné.
Přímo dole pod vodopády to bylo fascinující, takhle totiž podle mě vypadá krajina spíš někde v Thajsku… a takto mimo sezónu tam ani nebylo přespříliš ostatních turistů, rozhodně si nechci ani představovat, jak to tam vypadá jindy. Leden a únor budou pro toto místo nejvhodnější – doporučujeme jako úžasný výlet. Zpátky nahoru lze po schodech vedoucích po druhém břehu řeky, takže si uděláte příjemný okruh a jako bonus si můžete dát někde v polovině oběd na terásce s výhledem na vodopád. Ten jsem odmítla z obavy, že pokud se nacpu, tak hrozí, že ty schody prostě nevylezu, a za to budu mít u muže zřejmě „černej puntík“ ještě pěkně dlouho (ale když se tam vydáte, jistě mě pochopíte).
Nakonec jsme večeřeli až zpět u nás v Ourika valley, kde jsou vyskládané pestrobarevné „plastičky“ přímo v korytu řeky Ourika a zase si užíváte vtipných mostků přes řeku, které jistě nějaký bezpečák schválil k užívání. V podstatě v samotném údolí nenajdete žádnou konkrétní věc, která by byla nějak světoborná, snad jen ten plastový nábytek v korytu říčky, to je pohled pro bohy! Kouzelný je ale celkový ráz krajiny, občanská vybavenost a vůbec je fascinující způsob života, který tam funguje – není ojedinělé, že místní večer domů klušou s nůší na zádech a v ní mají zelené pro své uhýkané osly, ovce a jiná domácí zvířátka. No a když náhodu neletíte s Ryanairem a jedním batůžkem, tak zde také nakoupíte spoustu suvenýrů za pár drobných – třeba jako hrnce na tajine do sto korun – když máte dobré pozorovací schopnosti, záhy vám dojde, že je pálí přímo z hlíny z vlastního dvorku, tedy nemají téměř žádné náklady na materiál…
Ourika valley také chcete navšívit a užít si tu atmosféru a absolutně jiný způsob života, než máme tady u nás.
Sakra, to není na článek, ale na knihu! Takže příště si povíme o dalších tipech na výlety v Atlasu, a to i těch, které jsme nestihli, o návštěve nejmalebnějšího přímořského letoviska na světě (tvůrci Game of Thrones se mnou jistě souhlasí) a postupně se dostaneme snad i k tomu, jak se nejlépe nechat obrat přímo v Marrakéši 🙂
