Kréta za časů korony

Tentokrát jsem vážně váhala, zda ten cestopis psát, protože naše doporučení se nemusí zakládat na reálném obrazu tohoto ostrova (pláže, kde jsme byli sami, mohou být za normální situace plnější, například) a za druhé – poprvé ve svém dospělém životě jsem vycestovala někam s cestovkou, tak nemám ani doporučení na ubytování a tipy na restaurace… Ale nakonec vyhrála varianta přeci jen něco sepsat – když už to nikomu nepomůže, tak si jednou rádi připomeneme, jak moc fajn výlet to byl.

 

Od začátku letošního roku nám žádné cestování nevychází, vím, že nejsme sami… ale přesto si postesknu 😀 Nejprve jsme měli v plánu utéct před mrazy na Srí Lanku, stihli pořídit vybavení i očkování a muž nakonec nedostal dostatečně dlouhé volno. Zkrouhli jsme plán na týdenní Jordánsko a měli tentokrát už i hotový itinerář (nakoupené letenky,…), protože je to země, kde jsme toho chtěli vidět opravdu mnoho – ale pro změnu těžce onemocněl pes. No a pak už se vezla všechna ta skvělá opatření, přestalo se létat a dál už to všichni znáte. Nějak se nám stále nedařilo realizovat ani prodloužený víkend v Rakousku na alpských jezerech a najednou byl podzim. Se mnou to začalo být asi už k nevydržení a tak se muž rozhodl, že přece jen někam vyrazíme.

Vymyslet, kde se vykoupat na přelomu září a října v Evropě za stavu korony, nebyla zrovna sranda – vyhrály to řecké ostrovy, které jsou dostatečně na jihu a podle průměrných teplot se zdály ideální. Navíc Řecko pro nás bylo bez testů. Letenky s Ryanem jako vždy bohužel tentokrát nevyšly – Korfu či Rhodos vycházely kolem sedmi tisíc pro jednoho. A tak jsem ze zoufalosti začala koukat i na nabídky cestovek – situaci zachránila Kréta na týden s all inclusive stravováním za 8 tisíc pro jednoho. Jen škoda, že Řecko zavedlo testy asi tak den po zaplacení zájezdu a tak čtyři dny před naším odletem. Trochu nám zavařili, co si budeme povídat. Všichni máte jistě v hlavě takové to klasické – test trvá 48 hodin, test na cestování nesmí být starší než 72 hodin – o tom, že má být výsledek v angličtině a má na něm být uvedený cestovní doklad snad raději ani nemluvit. Tak po trošce hysterie a pořádném hledání nám nezbylo nic jiného, než před odletem zajet na výlet do Prahy a za testy si připlatit (Dům světla – umí odeslat výsledek mailem v podobě potřebné pro cestování).

Asi na ty ultra last minute nejsme s mužem ani jeden, ty nervy, když jsme ještě 24 hodin před odletem nevěděli, jak testy dopadly, docela zvedly adrenalinový zážitek z dovolené. Nicméně vše dobře dopadlo, dostali jsme svoje řecké QR kódy a dovolená mohla začít. Že začne přesně tak, že nám bude někdo hned po příletu zase někam strkat špejli, jsme tušili – jen k našemu překvapení v rámci „namátkového testování“ vybrali náhodně celé letadlo. Pak hurá vyzvednout auto a po třetí(!) informovat cestovku, že prostě s jejich zájezdním autobusem nemáme zájem cestovat a znovu to pro ně byla novinka 😀 Auto ještě doplním, veliká spokojenost – od Anna cars, rezervace přes mail a cena velmi slušná a recenze také.

Víte vy co? Tenhle článek by se měl jmenovat – odpovězte mi někdo prosím na otázku, proč někam jezdíte s cestovkou?! Příjezd na hotel se čtyřmi hvězdami ve Stalidě – no, pokoje budou asi tak za tři až čtyři hodiny, zatím se nějak zabavte. Jako vážně? Nám to bylo v podstatě jedno, bágly jsme měli v autě… Další informace, večer v šest je schůzka s delegátem – měli byste všichni přijít. Podtrženo sečteno z toho vyplývá, že z prvního dne dovolené nemáte vůbec nic. A na té schůzce se také nic nedovíte – teda pokud nemáte zbytečných 170 euro na osobu na výlet na pár hodin na Santorini…

Od té doby už jsme si ale dovolenou zařídili podle svého a cestovali jako vždy. Jediné, co bylo trochu smutným zjištěním bylo to, že vzdálenosti na ostrově díky „kopcovitému“ povrchu trochu nekorespondují s časem, za který jsme zvyklí je u nás ujet. V praxi to znamená, že z našeho ubytování ve Stalidě (cca. 30 km východně od Herákleionu) to na západ ostrova se známými turistickými cíli jako Balos Beach, Efalonisi či údolí Samaria bylo kolem 200 kilometrů – ale přes 4 hodiny jízdy autem. Na mapě těch 200 km vypadalo realizovatelně, v praxi už nikoliv. Nedoporučujeme to zkoušet 🙂

Po dni stráveném u hotelu na útesech se šnorchlem (alespoň s tím, že ostatní zde ubytovaní dali přednost písečné pláži o kus dál) jsme na druhý den byli už vyloženě natěšení někam vyrazit. V podstatě už cestou do hotelu jsme zjistili, že celý plán výjezdů na západ ostrova ztroskotal a tak jsme vlastně celý týden improvizovali – první výlet vyhrála Matala, městečko hippies. Tedy vlastně historická památka. Jeskyně vytesané do útesu jsou tam prý již od neolitu – pak byly používány jako hrobky a jako poslední se do nich nastěhovali hippies, které z nich následně vyhnala policie v doprovodu kněze a nakonec místo oplotili a začali vybírat vstup za jeho návštěvu. Taková ta klasika. Ale to, že zde hippies strávili spoustu času a někteří dodnes tráví, je tu znát. Vyloženě malebné místo, které za návštěvu rozhodně stálo. Jo a mimochodem – pod poslední restaurací na druhém útesu zátoky je skvělá jeskyně s houpací sítí!

Odtud co by kamenem dohodil… a nějakou tou oklikou přes hodinu objel všechny kopce okolo… byl náš první objevený ráj na zemi! Krassas beach! Při jízdě s navigací vás to vyhodí trochu uprostřed pustiny a máte pocit (ehm, strach je přesnější slovo), že jste docela vysoko nad mořem a že při cestě dolů nebo nahoru umřete v tom horku. Ale cesta dolů na pláž je na pět minut a převýšení docela v pohodě… A už jak jsme scházeli dolů, tak jsme viděli dlouhou, ale jako fakt dlouhou písčitou pláž. Bez jediného slunečníku, bez jediného vorvaně a bez živé duše. To byl ten první moment, kdy jsem si uvědomila, že Krétu nejspíš miluju! Ve vodě na dně skály a kameny, takže možnost se šnorchlem pozorovat brebery. Možnost válet se na písku a především neřešit nikoho okolo.

Další den jsme se otočili směrem více na východ ostrova od našeho ubytování a vyrazili vstříc potopenému městu Olous a pláži Kolokitha beach. V půjčovně nás upozorňovali, že pojištění auta platí pouze na silnice a že nemáme jezdit na „dirt roads“, ale upřímně, nebyli jsme jediní, kdo dojel až na malý ostrůvek autem. Cesta tedy byla sama o sobě adrenalinovým zážitkem, ty chvíle, kdy vidíte buď před sebou nebo po straně jen modrou barvu moře a už se vidíte, jak padáte dolů… ale stálo to za to! Jestli si nějak představuji podle fotek Efalonisi, tak jako větší Kolokithu. Pláž je celkem malá a ještě ke všemu na ní bylo pět lidí! Takže na první dobrou zklamání, že ji nebudeme mít jen pro sebe. Jenže nejjemnější písek, co jsem kdy viděla, a po prvním nasazení brejlí a proplavání kolem útesů absolutní wooow efekt. Ty lidi, co se jedou jen okoupat, vůbec neví, o co přichází. Neskutečně nádherně zvrásněné dno, hejna ryb a čilý život i jiných breber. Také tam na útesu byli takový ti barevní vodní slimáci, co znám z filmů, byli fakt hezcí a měla jsem radost, že něco takového vidím v Evropě. Alespoň do té doby, než jsem jednoho ukázala muži, on mi řekl, že jsou to určitě nožičky a nakonec zjistil, že jsou to sice roztomilí, ale pěkně velcí jedovatí červi 😀

Až budete mít jako já romantickou představu o potopeném městě Olous a budete si představovat, jak se šnorchlem proplouváte bájnou Atlantidou… tak na to zapomeňte a rychle 😀 Nakonec jsme ve vodě ani nebyli, protože už shora bylo vidět až na dno a krom zbytků obvodových zdí tam prostě nic nebylo. Ale na procházku kolem starých větrných mlýnů to bylo vlastně moc hezké. Odtud jsme se nechali nalákat na světoznámou částečně přírodní památku Agios Nikolaos, město s bezednou zatopenou dírou uprostřed. Zde se hodí klasické cimrmanovské – ale když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín….No jasně, je to jáma. Zatopená. Je velká. Dá se doprostřed města zajet na lodičce, jako jo, to je fajn. Jenže krom skály, která strmě kouká nad hladinu to zase žádná extra podívaná není. Navíc všude okolo vás už lákají chytači do restaurací na své nejlepší meníčka. Část města je pořádně do kopce a je velmi malebná. Zde jsme prohledali hodnocení restaurací a rozhodli se výlet sem alespoň vylepšit pořádným jídlem. Vyhrála to restaurace Giomo přímo nad skálou trčící z bezedné jámy. Přímo od stolu nádherný výhled, jídlo naprosto luxusní a krásný servis v podobě předkrmu, zákusku i drinku k jídlu zdarma z tohoto města udělal moc příjemný zážitek. A protože jako vždy stíháme co nejvíc míst najednou, rozhodli jsme se odtud pokračovat východně na další pláž s trochou výšlapu a slibovaným soukromím – Agriomandru.

Jen 30 kilometrů vzdálená pláž byla dalším úžasným zážitkem dne i přes zatažené nebe. Olivovým hájem se dá dojet přes „dirt road“ až k soukromé bráně a obrovskému výběhu pro ovce a kozy. Zde se dá trochu krkolomněji zaparkovat a přeložit si ceduli – průchod dovolen, prosíme zavírejte bránu – po rozluštění cedule jsme měli velkou radost, protože to chvíli vypadalo, že zde náš výlet skončil. Procházka stádem ovcí a koz, následně kaňonem dolů k moři byla dlouhá asi 1,5 kilometru a byla naprosto úchvatná sama o sobě – rudá zem, ožvýkané dramatické keře, výhledy na hory! Dokonce jsme potkali pana majitele, jak obstarával zvířátka, a mile jsme si zamávali. Ale pravé překvapení čekalo dole na pláži! Byla osázená tamaryšky a ve stínu toho největšího byl obrovský mramorový stůl, o kousek dále velká černá kuchyně s grilem a vše připraveno k použití. Tady jsme si hned říkali, že vyrazit na Krétu jen s batohem, tady je jasné přespávací místo. Samozřejmě jsme tu také byli sami. Ideální. Tohle místo jednoznačně stálo za zpáteční výšlap kaňonem nahoru. Celou atmosféru pak dokreslují cinkající a mečící kozy, které jsou různě po stěnách kaňonu.

Po návratu jsme na další den naplánovali zážitkovou trasu ve stylu– hej oni na Krétě žijou tuleni, to musíme vidět! Našli jsme pláž Ammoundi u města Sfakia, kde jakože „hnízdí“. Vesele jsme se pohádali, že na Krétě v žádném případě nežijou perutýni – ale já je prostě při hledání na nějaké fotce viděla a muž se mi smál, že je to blbost… A rovnou jsme si připravili další dva cíle vhodné na šnorchlování, to kdyby náhodou tuleni nevyšli – byla to druhá Ammoundi pláž u Plakias a jako třetí pláž Skinaria o kousek dál. Tuleni se tak stali naším nejzápadnějším bodem navštíveným na ostrově a celých krásných 160 km jsme jeli přes tři hodiny, ale nádherná cesta, to se musí nechat. Serpentýny na Mallorce se nám najednou zdály celkem malinkaté! Kolem soutěsky Imbros naprosto dechberoucí krajina a stádo koz rozložené v prostředku silnice ve stínu hor s výrazem „se*u na tebe“ se nakonec poněkud nabroušeně zvedlo a kozy pár metrů popošly, abychom mohli projet. To byl zážitek sám o sobě.

Google navigace nás o pár desítek kilometrů dále pěkně vyděšené zavedla do nudistického centra (Vritomartis Naturist Resort), kterým jsme ale jen projeli a za dobrých 150 metrů už bylo parkoviště s hezkou cestou z útesů dolů k pláži. Pláž neskutečně krásná, prázdná a s velkou jeskyní…Kam jsem se samozřejmě já jako první vrhla na tuleně a byla jsem smutná, že nebyli doma! Ale šnorchlování v jeskyni a jejím okolí bylo skvělé. Když jsem tak později seděla na pláži a zamýšlela se, tak asi bylo dobře, že tuleni zrovna byli jinde. Při průměrné váze 300 kg a délce přes dva metry a když započítám, že jistě umí plavat líp než já…vlastně by bylo celkem nemilé je vyprudit, že jim lezu do baráku a ještě s baterkou 😀 Užili jsme si tam skvělé dopoledne na písčité pláži a místy s oblázky – nádherně oblými a placatými, že jsem takové viděla poprvé v životě (ano, chápete správně…když člověk neletí s Ryanairem, může si domu přitáhnout i dvě kilča kamení) a když postupně přibylo na pláž dalších šest lidí, rozhodli jsme se posunout a stihnout i další dvě plánované. Každopádně sem také určitě chcete!

Druhá pláž Ammoundi u města Plakias nebyla vzdálená ani 50 km (čti přes hodinu cesty) a směrem jsme se pomalu vraceli na východ, takže byla vlastně při cestě. Parkování přímo na pláži s malým a milým barem. Krásný písek, pláž relativně velká – ale už se slunečníky a lidmi. Takže nic moc pro nás, nicméně zde kempovaly asi tři karavany a to si zase umím představit docela dobře – takovéhle probuzení s výhledem. Takže doporučení na přespání číslo dva – dokonce na pláži někdo stanoval, kdybyste měli plány se spacákem. Na pláž vtéká nějaká sladká voda, spíš jen potůček, ale s viditelností na šnorchlování to dělá docela brajgl. Po hodince lelkování jsme se tak přesunuli na poslední pláž ze seznamu – Skinarii. Zase slunečníky, sem tam i nějaký ten člověk a restaurace – pardon taverna kousek od pláže. Co bylo zvláštní a moc hezké, útesy byly černé a moc hezky kontrastovaly s pískem a vodou. Zde jsme vydrželi téměř do západu slunce a jenom bych vám jako chtěla říct, že na téhle pláži kousek od břehu žije rodinka perutýnů – těch co na Krétě rozhodně nežijou 😀 Jen je blbý to, že já je neviděla, protože jsem se už sušila na břehu! Ale viděla jsem cca. čtyřvteřinové video, které muž natočil s vybitou kamerou 😀 Jet kvůli této pláži (ani té předchozí) přes tři hodiny cesty se nevyplatí, ale ta první za ten výlet rozhodně stála.

Další den jsem si dovolila vybírat cíl cesty já – v podstatě poprvé sama a taky naposled. Na Krétě jsou dva palmové háje na břehu moře, já vybrala ten, co měl být méně turistický, protože cestou měl být ještě zajímavý klášter a hezký fotogenický starý most. Jméno údolí je Preveli. To, že jsem po cestě našla informaci o tom, že jim v roce 2010 vyhořel, jsem raději muži ani nesdělovala. On se těšil, že se tam do moře vlévá řeka a že bude šnorchlovat v řece….Všechno vypadalo ok – parkoviště 500 metrů od palmového háje, jasně značená cesta a čas cesty pěšky 10 minut…To jsme zrovna v polovině cesty byli asi tak 5 kilometrů od Lidlu, ve kterém jsme se naučili kupovat svačiny při výpravách na západ ostrova…a měli odbočit do prava, muž koukal jestli vlevo všechno v pohodě a jel dál. Bohužel Řek před námi situaci vyhodnotil trochu jinak a dál nejel. Ehm. To byla ta chvíle, kdy se ukázalo, že fakt není zbytečné platit při cestách pojištění auta s plným krytím. Naše světlo během jedné milisekundy udělalo papá, ohnul se nárazník i boční plechy a vypadalo to v podstatě příšerně, i když to bylo asi tak hlasité, jako když otevíráte plechovku s pivem.

Chcete vědět, co to znamená mít fakt kliku? To je, když z auta, které jste nabourali uprostřed ničeho, vyleze Řek, podívá se na škody na svém autě a přijde se zeptat – tak co s tím budeme dělat? Německy! No co, zavolala se půjčovna, jeho pojišťovna a čekali jsme půl hodiny na likvidátora. Během té doby jsme si skvěle pokecali, pán pracoval 18 let v Německu a vrátil se domů na důchod, prý měl pár let i tavernu a teď si postavil dům v Héraklionu a je spoky. Stihl nám odvyprávět spoustu věcí, řekl že se nemusíme omlouvat, že nikam nespěchal a všechno v pohodě – tedy až na ten hic. Likvidátor neuměl ani slovo žádným jazykem, takže náš pán nám překládal a po odeslání fotky do půjčovny nám zavolali a s tím, že Shit happens a že to není tak zlý a jestli chceme pokračovat na výlet, ať na to kašlem a jedem. Že si máme večer přijet vyměnit auto za nové. Takhle jednoduše. Z celé situace jsem měla dojem, že ještě dalších pět minut mého ztrápeného výrazu jak jsme si po… dovolenou a pán by nás snad i pozval, ať večer dorazíme na večeři.

Pokračovali jsme tedy k (vyhořelému) palmovému háji v údolí Preveli na Public Parking, kam mě naprosto sebevědomě a jednoznačně Google navedl. Stihli jsme si vyfotit i můj vysněný most a klášter nakonec vyhodnotili jako že už né, že umíráme horkem a chceme do vody…Já se pomalu začínala bát, jak moc ohořelé to bude… a rozhodně jsem neměla nejmenší tušení, že to je to poslední, co by mě mělo trápit. To mi začalo docházet až v tu chvíli, kdy jsme evidentně byli víc jak sto metrů nad mořem(asi přehánim) a navigace říkala, že do cíle na parkoviště je to 500 metrů. Seděla jsem tiše jako myška a ani nedýchala. Když už byla vidět cedule parkoviště a rozhodně jsme za tu dobu neklesli ani o deset výškových metrů…začal tušit i muž. Při zaparkování a pohledu dolu do údolí se mi přestalo chtít vidět jakoukoliv palmu, protože mi bylo jasné, že cestou zpět nahoru prostě umřeme. Ale když už jsme sem jeli, tak jsme tedy vyrazili dolů a kochali se pohledem na druhou stranu údolí, která nebyla ani z poloviny tak vysoká jako ta naše (Google maps, fakt dík za tohle). Za chvíli jsme byli dole, zpocení, polomrtví a oběma se nám klepala kolena. Sedli jsme si na zadek a já následně půl hodiny dělala, že neexistuju – na mém muži bylo jasně vidět, že silně zvažuje, na jak dlouho si půjde sednout, když mě zabije a zahrabe přímo tam na pláži (takhle jsem ho ještě neviděla). Byl to totální vorvaňov a většina těch, co se tu váleli (i s malými dětmi), tu byla lodí. Ehm. A palmový háj samozřejmě vedl údolím nahoru do kopce skalní soutěskou. Já neměla sílu se zvednout a žádné palmy vidět nechtěla, ideálně už nikdy v životě. Nakonec jsme vyrazili na procházku ve smyslu, když už se dneska všechno posralo, tak rozhodně jdeme na ty blbý palmy, protože jsme sem kvůli nim jeli.

Palmy stihly za těch deset let zregenerovat do stavu, kdy nebylo ani poznat, že tu byl požár. Údolí je absolutně nádherné a velké balvany v korytu řeky jsou boží. Místo, které za to stojí vidět a projít. Rozhodně super a doporučujeme. Jen zkuste cestou nenabourat a nepéct se skoro hodinu na slunci na asfaltu a jeďte prosímraději na Dionyssos Beach Preveli a jděte tou druhou cestou než my. Cesta nahoru byla kupodivu o něco menší utrpení než opačným směrem, ale přála jsem si mít po ruce někoho od Googlu, aby mi ukázal, jak tohle vyleze za těch reklamovaných deset minut! Moc jsem si to přála. Vzhledem k okolnostem z toho nakonec byl celodenní výlet a po výměně našeho nabouraného bílého Hyuandaie i20 v autopůjčovně za úplně jiného bílého Hyundaie i20 jsme byli rádi, že žijeme a plány na další den jsme odložili na ráno.

Další den krátká zastávka v hlavním městě Herákleionu – Iraklio s poznamenáním, že tak krásné památky jako v Chanii zde asi nenajdeme, ale že musíme prozkoumat čtvrť Lakkos – jsme pokračovali na Prasonissi Beach, která nejen měla být vhodná na šnorchlování, ale už ten název nás nalákal! Projeli jsme poslední malou vsí Agios Georgios a mělo nás čekat posledních 6 kilometrů do cíle, ale cesta uprostřed ničeho skončila a pokračovala dál jen jako prašná, ale hlavně kamenitá, kopcovatá a pěkně děsivá. Podařilo se nám dojet ještě o kousek dále a pak jsme to vzdali s tím, že jsme pomalu začínali doufat, že se dostaneme zpátky na asfalt…a byl to docela adrenalinový zážitek. Když kolem nás profrčelo něco ve stylu Hilux, pochopili jsme, kdo na tuhle pláž může jezdit 😀 Takže pokud si nepůjčíte terénní auto, na Prasonissi zapomeňte, ať je jeho název sebelákavější. Malou oázu klidu jsme pak našli ještě před projetím poslední vesnice Agios Georgios – Google zde ukazuje bod Kantina Miros Family a kousek od něj lze zaparkovat a dolů z útesu vedou schody. Dominantou pláže je obrovský červený šutr ve vodě a jako většina pláží na jihu je nejen nádherná, ale i prázdná. Zážitkovou cestou zpět na východ po jižním pobřeží lze zjistit, že jsou zde kilometry pláží, které jsou v podstatě prázdné, minimum resortů a celkově tato část ostrova ještě nebyla turisticky tolik objevená. Oproti severu je to docela rozdíl a pokud bychom měli znovu jet na východní část ostrova, rozhodně se budeme poohlížet po ubytování na jihu.

Poslední den na Krétě jsme tedy objevovali „artovou“ čtvrť Lakkos v Herákleionu, která je neskutečně nádherná i ve své bídě – nebo možná právě proto. Omrkli jsme městské tržiště, které bylo předchozí den zavřené (v neděli je zavřeno skoro všude s výjimkou malých večerek na vsích) a zašli se podívat do přístavu. Na jeden den je výlet do města vždycky fajn, člověk zjistí, jak reálně lidé žijou a umí si představit jejich situaci lépe. A k tomu Lakkos! Původně to byla čtvrť ztracených existencí, prostitutek – prostě takové to městské podsvětí. Během druhé světové války si Němci „rozebrali“ prostitutky do míst, kde se ubytovali, a tak skončila slavná historie čtvrti. Postupem času chátrala, některé domy i popadaly a v jiných začali nacházet zalíbení umělci, kteří se zde koncentrovali a stále tu tráví čas. Malé křivolaké uličky, které na jedné straně působí dojmem zkázy a na druhé jsou přímo na fasádách ozdobeny nádhernými malbami, jsou dech beroucí. Ať si o benátském opevnění města říká kdo chce co chce, ať je na seznamu všech turistů Knossos třeba třikrát (ano, schválně jsme se této památce vyhnuli obloukem), tak jestli to někde má opravdové kouzlo – je to Lakkos.

Tržiště, které bylo v pondělí otevřené už v říjnu rozhodně neoplývá davy lidí a minimálně třetina krámků už vůbec neotvírá. Ale i tak to byla příjemná procházka a my si zde nakoupili koření. Při googlení je pro trasu potřeba zadat název The old market a nachází se v ulici s názvem 1866, jednou týdně by zde měl být také blešák – The open market of Pateles, který jsme nestihli a vlastně mě to moc mrzí, krom různých kýčů a napodobenin za zlomek ceny sem totiž vyráží farmáři z širokého okolí a můžete si tak koupit med, olivový olej a koření přímo z jejich zahrad a sadů. Od starého tržiště v 1866 je to k přístavu už jen kousek a tak se vyplatí zajít procházkou i tam. My se odtud vypravili ještě naposledy na východ na tu nejkrásnější a nedalekou pláž z celého týdnu – Kolokhitu, která sice je turistická, ale ten podmořský život za to prostě stojí.

Kréta je ostrov mnoha podob a stihli jsme vidět vše od dramatických vysokých hor přes „karibské“ písčité pláže až po ruch měst. Jestli jsme se něčemu vyhýbali, byl to cvrkot okolo letovisek s miliony suvenýrů a lákači na vše od projížděk na koních přes plavby lodí až po různé výlety na farmy. Nám to tak vyhovovalo – vám nemusí, můžete zažít i tuto dovolenkovou klasiku v plné parádě.
x
Bude to znít hloupě, ale i přesto, že na hotelu vařili dobře, tak jejich obědové balíčky bych nedala ani nejhoršímu nepříteli – vyzkoušeli jsme si o něj jeden den poprosit. Jedli jsme tedy „obědy“ z Lidlu! Lidl je na místní poměry prý drahý a patří k těm luxusnějším krámům, ale proč ne – veškeré pečivo je zde prohřívané přímo v regálech a vychází cenově stejně jako u nás. Ještě týden po návratu z Kréty jsem měla chuť sepisovat petice za zavedení rozehřívání pečiva i u nás v ČR! Zde jsme také nakoupili větší část jedlých suvenýrů jako med, olej a fetu – oproti nám zde v Lidlu mají místní malé značky a ve všech kategoriích na výběr mnoho tříd kvality.

Další často poptávanou věcí je benzín – cena je poměrně srovnatelná s našimi poměry a najít benzínku byl většinou menší problém, než koupit svačinu. A na to navazuje i parkování – oproti jiným středomořským turistickým centrům bylo veškeré parkování za 2 či 3 eura, spíše symbolické.
x
Kdo po středomoří cestuje častěji, tak to zná i z jiných míst, ale musím připomenout: všude kočky – jako fakt všude. Pokud je budete chtít krmit, doporučujeme koupit jim nějaké kočičí jídlo. Žrát pořád dokola kradené jídlo z All inclusive od stolu není dobré pro jejich žaludky a také je to pod vaši i jejich úroveň. To nechte třeba Polákům(jednou byly k večeři slávky, představte si, jak to ráno vypadalo kolem hotelu, když si místní světoběžníci naládovali talíře a pak zjistili, že to buď neumí jíst nebo jim to vlastně nechutná).

Když budete moc hodní, možná budete mít na pokoji v koupelně nebo alespoň na terase vlastního gekona – za prvé jsme si s Karlem a Richardem užili spousty legrace a za druhé baští hmyz, takže vás zbaví komárů (Nicméně nápad na nákup několika gekonů a jejich vypuštění v našem domě se nesetkal s pochopením mého muže)
x
Teploty celý týden byly přes 28 stupňů, většinou 31 stupňů a výš. Voda je ještě z léta pořád nádherně rozehřátá a krom trošku dřívějšího západu slunce nepoznáte, že nejste někde v Itálii či Chorvatsku na vrcholu sezóny. To vše v době, kdy u nás už prší a máme podzim….
x
Chtěla jsem také napsat něco o jídle – jenže to je na samostatný článek, možná na malou knihu. Takže prostě jezte a pijte všechno, co před vás kdo položí! Vždycky je to dobrý, vždycky je to čerstvý a jen málokdy je to vyloženě nezdravý. Hned po příjezdu domů jsem krom řeckého salátu a jogurtu s krétským medem vařila rajčatovou marmeládu, kterou používají třeba k obalovaným sýrům místo brusinek – ta je bezkonkurenční. A já se tam cítila jako doma – mají tu stejnou spotřebu kaparů jako já! (Nakládají i listy, ty jsem u nás ještě neviděla)

 

Děkuji za trpělivost, pokud jste dočetli až sem! Pokud vás Kréta nikdy nezajímala, doufám, že trochu začala a že se tam podíváte, je to místo plné milých a přátelských lidí, kteří budou mít radost, že vás vidí a nebudete pro ně jen chodící peněženky! A především je to místo s nádhernou a různorodou přírodou.

 

Komentáře

komentáře